...Pokračování II. části
„Lenčo, tak mne napadlo, co bys řekla tomu, kdybychom Hance nabídly, aby bydlela do maturity u nás?“ „To by, mami, mohla?“ „No, záleží to hodně na Vítkovi. Znamenalo by to, že budete v tom šestnáctimetrovém pokoji tři, už takhle tam moc místa není. Učení si můžete dát do pokoje ke mně, aby se Hance vešlo do skříňky nějaké oblečení“.
Byt byl malý dvoupokoják a Zina měla ve svém pokoji i „kancelář“. Po osmdesátém devátém se rekvalifikovala na účetnictví a daňové poradenství, aby dětem po rozvodu zachovala trochu slušný standard. Teď vydělávala velmi slušné peníze, mohla si dovolit přibrat do rodiny ještě jedno dítě. Stejně vždycky toužila po velké rodině. Lenka zářila nadšením „Bráchu zpracuju, to bude dobrý!“ Najednou se zarazila „Jenže, co když Hanka nebude chtít?“ „Nejdřív to zkus Ty, když neuspěješ, zkusíme to ještě spolu. Ale pokud Hanka nebude chtít ani potom, byla bych ráda, kdybys na squatt přestala chodit. Víš, nemůžeme jí pomoct, když sama nechce. Nezapomeň, že se zítra musíme ještě zeptat Vítka.“
Vítek samozřejmě souhlasil. Miloval svoji sestru. Viděl její nadšení a dokonce ho prosila! Přece nemohl říci ne. Vše bylo dohodnuto, Lenka se pokusí Hanku přesvědčit.
Zina se nemohla na práci soustředit. Kdyby Hanka souhlasila, ubyla by jedna veliká starost. Dneska snad bude jen přerovnávat papíry. A taky musí udělat v jedné skříňce místo na učení.
Vítek se vrátil ze školy. „Tak co, už jsou tady?“ „Nebuď tak hrr. Třeba se Hance nebude chtít.“ „Mami, snad není úplně blbá. Nemůže bejt, když se s ní ségra kamarádí“, pravil s logikou třináctiletého muže. „Tak víš, co, když seš si tak jistý? Přendej si učení do téhle skříňky“ „Provedu!“
Venku už se začínalo šeřit, a Lenka nikde. Vítek seděl u okna a při příjezdu každého autobusu holky vyhlížel. Po hodině ho to otrávilo, vylezl si na svoji palandu a zavrtal se do knížky.
Co se asi v tom squattu odehrává? Nemám se tam vypravit? Kde ta Lenča vězí? Domluvily jsme se přece, že bude do sedmi doma. No jo, vždyť ještě není ani šest. Ten čas se tak strašně vleče. Myšlenky jedna za druhou bzučely Zině hlavou.
Na chodbě se ozvalo dupání. Takhle Lenka nedupe, to bude asi někdo od sousedů. Crrrrrr! Rozezněl se zvonek. Než stačila dojít ke dveřím, Vítek už tam stál a držel kliku. „Kdo je tam?“ zeptal se. To bych ráda věděla, jestli je tak opatrný, i když u toho nejsem. „To jsme my, jezinky“ ozvalo se dvojhlasně.
Za dveřmi stály holky, ověšené taškami, Hance seděla na rameni neodmyslitelná Madla. Ježíš, na tu jsem úplně zapomněla, problesklo Zině hlavou. „Tak pojďte dál a snad rovnou do koupelny“, smála se Zina, šťastná, že je vše, jak má být.
Epilog: Je zima roku 2006. Hanka právě zahajuje prodejní výstavu svých fotografií, které pořídila na Kubě. Její výtěžek půjde na konto pomoci kubánským disidentům. Začíná vernisáž. Ujímá se slova. Přivítá všechny hosty. Pak pozve k sobě svou nejlepší kamarádku Lenku, svého „brášku“ Vítka a jejich mamku Zinu. „Dovolte, abych vám představila lidi, kterým vděčím za to, že tady dnes stojím. Nebýt této rodiny, s největší pravděpodobností bych už nežila, v horším případě se válela někde mezi odpadky. Ráda bych jim teď před vámi všemi poděkovala a ujistila je, že jim do smrti nepřestanu být vděčná.“
Zinu hned tak něco nerozhodí. Teď tady stojí, slyší potlesk všech přítomných a slzy se jí kutálejí po tvářích a ze všech sil se snaží, aby neplakala nahlas.
