Dědku, nečum!

Dědku, nečum!

17. 3. 2015

Fanouš Hovorka, takto ostraha v prodejně luxusní kosmetiky, je běžec na dlouhé trati. Co činil, to činil rád. U Státních drah sloužil třicet osm let v jedné stanici. Deset let byl obecním kronikářem. Jeho činnost ukončil až Vítězný listopad. Psal totiž do kroniky pravdu. Hřešil na to, že jeho zápisy nebude nikdo číst, a také za to bral peníze. Jakmile se kronika stala věcí veřejnou, vyžadovali jednotliví předsedové spolků úpravu ve svůj prospěch.

Cenzuru kronikář s díky odmítl. Byl odejit. Dnes si také kronikář musí dávat pozor na různé žaloby, neboť popsaný fakt, že Franta Voráček se ožral, zneuctil pomník padlých a usnul v pangejtu, by se mohl stát předmětem žaloby uražené rodiny. Kronikáři proto nejsou. Fanouš je také čtyřicet let pokladníkem fotbalového oddílu. Jednak je to pečlivý cifršpion a také sem tam ukusuje z koláče přesně podle sloganu, že pokladník je jediná placená funkce.

Jako pětačtyřicátník zažil příhodu, která mu utkvěla v mysli po celý život. Ve Vyškově šel na nádraží kolem gymnázia. Psal se rok 1985 a probíhal nácvik na poslední spartakiádu. Najednou se ze dveří budovy vyrojil oranžový mrak dorostenek ve slušivých úborech. Poutník zmizel v oranžovém moři. Dívky se přehnaly, když vtom uslyšel: ,,Vidělas, Máňo, jak ten dědek čuměl?“ No, a protože byl v celém okolí jediným chlapem, došlo mu, jak se zralý muž musí jevit dorostenkám.

Jako šedesátník a důchodce zabrousil coby ostraha do prodejny značkové kosmetiky. Narazil na hezkou ženu ve slušivém zeleném kostýmku. Nežli stačil úbor pochválit, dostavily se další prodavačky, taktéž v zeleném. Novému černému šerifovi došlo, že je to uniforma a že ten hezký náramek mají všechny ženy, neboť je to reklama na hodnotný dárek ke každému dražšímu nákupu. 

Mezi Fanouškem a paní Evou nastal zvláštní vztah. Jako žena o dvacet let mladší, mohla by být hlídačovou dcerou. Dívala se do počítače a jenom kradmo a po očku sledovala dosud svěžího seniora. Ten zareagoval po svém. Pohledy opětoval, hýřil vtipy, poznámkami a příhodami ze života. Paní však mluvila jenom zřídka. Pohoršeně pražila očima strážce, když se snažil kecat v přítomnosti kupujících. Pochopil tak, že při prázdné prodejně lze. Očima  pracovat nepřestal. Pokusil se nějakým způsobem prohloubit vztah. Nic nezabíralo. ,,Dělá, že ji matu. To dá práci, markýrovat nevinnost,“ honí se hlavou vysloužilého playjboye. Najednou zjistil, že paní Eva uhýbá očima. Jednou neuhnula a prohlásila: ,,Pane Hovorko, nechte mne na pokoji!“ Tahle věta ukončila komunikaci mezi těmi dvěma na celých devět let.

Po celá léta nastává zajímavý úkaz. Ti dva spolu nemluví očima! Paní Eva je elegantní dáma a každému se musí líbit. Je hodná, každému ráda poradí, ale chová se přesně podle zásady Odtud-potud! Stala se mezitím zástupkyní vedoucí. Chová se korektně, ale hlídači se vyhýbá. Ustupuje mu z cesty. Jakmile se setkají ve dveřích, žena překotně uhýbá.

Jednou, když se po nemoci Fanouš vrátil do prodejny, paní Eva jej najednou nečekaně uvítala výrazem v očích, který říkal: "Jsem ráda, že vás vidím!“ Když mu upadla visačka se jménem, najednou ochotně závěs opravila. ,,Nastalo oteplení vztahu jako za Chruščova," blesklo hlavou jedné straně konfliktu. Nenastalo. Opět kolem sebe ti dva chodí skoro nevšímavě.

Najednou divná věc. Fanouš se na setkání s tou ženu těší. Bude ji dál pozorovat a uvádět do rozpaků. Z jejich vztahu se stává zábavná hra. Oběma ale mezitím čas připsal deset let. Představa, že sedmdesátiletý dědek očima někoho pronásleduje, je obludná. Najednou mu to došlo. Vždyť ta dáma je vlastně milosrdná. Nevšímá si starého pána záměrně. Nedává mu prostor, aby se patřičně zesměšnil. Stejně, jako se jevil čtyřicátník velebným kmetem pro dorostenky, musí se sedmdesátník jevit velebným kmetem pro čtyřicítku. Nastávají dvě možnosti. Buďto Fanouš osloví paní Evu a začnou spolu normálně komunikovat, nebo mávne rukou a čas od času si svoje šance bude konfrontovat se zrcadlem. I když to ještě dlouho nehodlá zabalit, musí se oprostit od iluzí cesty do růžové zahrady a připustit si, že jeho cesta bude vést po zemi kolem laviček.

Nebudou to posléze lavičky v jasmínu, ale odpočívadla při cestě do sámošky.

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Pane Františku, Vaše úvahy jsou zajímavé a zábavné. Jestli je Eva sama, tak Vám to za pokus stojí. A pak se nám zase svěřte, jak to dopadlo. Jo?
Marie Magdalena Klosová
Pěkný příběh.Začetla jsem se.
Hana Rypáčková
Je to vlastně povídání o touze a lásce. Jenže ženy to mají jinak nastavené.
Zdenka Jírová
Je dobře, že jste na"záhadu" přišel sám. Když mi bylo 40, myslela bych si asi totéž, co paní Eva.
Hana Šimková
Vážně dobrý ,pane Františku. Vytrvejte !!!
Zuzana Pivcová
Teda, Františku, Vy se nezdáte! Ale napsal jste to hezky a ať Vás tahle "hra" ještě dlouho baví. Alespoň ta hra.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?