Vzpomínám na krásnou svatbu mých přátel Jirky a Lidušky. Provázelo ji několik veselých momentů, které jejich dodnes šťastný svazek symbolicky předznamenaly. Začátek svatebního obřadu se zvláště vydařil. Staroměstská radnice v Praze je pro svatby samozřejmě krásné místo, které navíc umožňuje svatební fotografie „pod orlojem". Proto o ni vždy byl a je velký zájem. Svatby v ní tehdy probíhaly jako na běžícím pásu. Jenže v létě zástupy turistů komplikují příjezd aut se svatebčany, a je proto nutné počítat s časovou rezervou. V tomto případě se však auto s nevěstou opozdilo, i když snad jen o čtvrt hodiny. Ale i to způsobilo situaci, na kterou dodnes s úsměvem vzpomínáme.
Řidič ve spěchu cosi důležitého přehlédl. Zastavil tak nešťastně, že nevěsta při vystupování z auta šlápla rovnou do psího exkrementu. Že by právě toto byla ta pravá šťastná náhoda? Nicméně v tu chvíli znamenala další časovou ztrátu hledáním nějakého hadru v autě, neboť střevíček nevěsty již nebyl bílý.
Oddávající úředník byl ze zpoždění velmi nevrlý a zahájil svoji slavnostní řeč slovy:
„Vážení snoubenci, soudruhu Jiří X... a soudružko Ludmilo Y...Dostavili jste se (pohled na hodinky), tedy o hodně později, než jste měli, .........." Velký ohlas v sále. Pikantní na tom totiž bylo, že nevěsta měla již viditelné těhotenské bříško. Načež následovala poměrně dlouhá přednáška o významu rodiny při budování socialistické společnosti, (to asi zkrátit nesměl), ale v závěru ani novomanžele nevyzval k polibku, neboť už zase sledoval hodinky. Žádnou výzvu nepotřebovali.
Největší zpestření však přinesla svatební hostina. Byla to velká svatba. Stoly byly uspořádány ve tvaru U – s jedním křídlem pro svatební hosty ze strany ženicha a druhým ze strany nevěsty. Byly slavnostně vyzdobeny, ale bez zasedacího pořádku se jmény. V čele bylo samozřejmě místo vyhrazené novomanželům a jejich rodičům.
Sledoval jsem jakousi starou paní, jak přistoupila k nevěstě se slovy: „Holčičko moje zlatá, tobě to tak sluší!" Pak se obrátila k ženichovi: „Ty sis, hochu, ale uměl vybrat nevěstu!" A potom k oběma: „Budu se za vás modlit, abyste spolu byli šťastni ve zdraví až do smrti". Načež se odebrala ke svatební tabuli, sama si vybrala místo vedle nějaké jiné stařenky a hned si s ní začala povídat. Jak se později ukázalo, musela v rozhovoru mistrně improvizovat. Napapala se, popila trochu svého oblíbeného likéru, a když se začalo schylovat k tanci, nenápadně se bez loučení vytratila.
Závěr jistě již tušíte...Až potom někoho napadlo se zeptat ženicha, proč ji někdo neodvezl domů. A ke všeobecnému veselí se zjistilo, že ji nikdo ze svatebčanů neznal. Trochu mi to připomíná film Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka „Vrchní, prchni".
Co k tomu dodat? Šikovná babka. V Praze by teoreticky tímto způsobem mohla mít hostinu často a nemusel by ji trápit nízký důchod. No, řekněte – tohle přece není příživnictví, když svým vtipným kouskem báječně pobaví celou společnost! Co Vy na to? Když se nad tím zamyslím, ta odvážná dáma to zas tak jednoduché neměla. Napadá mě hned několik otázek.
Měla vytipovaných jen pár větších restaurací, ve kterých často probíhaly velké svatební hostiny bez zasedacího pořádku? Ale tím by riskovala, že si ji personál zapamatuje. Anebo to praktikovala jen tam, kde měla mezi personálem třeba vnučku, která ji vždy dala avízo a byla s kolegy domluvena, že ji neprozradí? Nebo měla širší záběr a někoho známého v ústředí RaJ Praha (Restaurace a jídelny - tenkrát soukromé restaurace neexistovaly), kam přicházely objednávky na svatební hostiny? Šla si pro jistotu chvíli před hostinou stoly prohlédnout, jestli tam nejsou jmenovky?
Tak a teď se dostávám k pointě. Jak byste se, Jirko a Liduško zachovali, kdyby to babča riskla a přišla na Vaši svatební hostinu - i přesto, že by to byla svatba spíše menší a jmenovka by byla u každé židle?
Představte si situaci, kdy k Vám hned na začátku přistoupí, aby Vám popřála. Zeptali byste se jí, co je zač? Nebo by Vám to připadalo nezdvořilé? A co kdyby pohotově odpověděla: „ No, já jsem přece Anežka, jéžíšmarjáá!" Vyptávali byste se dál? A kdyby to prasklo...Vyhodili byste ji rovnou anebo nechali vyvést číšníkem? Nebo dokonce městskou policií? Ještě tu vidím poslední možnost.
Také byste si mohli říci, že Vám spadla z nebes, neboť máte jedinečnou příležitost vykonat ve svůj velký den dobrý skutek, který Vám jistojistě to šťastné manželství zajistí. Kdysi se říkávalo, že i ke štědrovečernímu stolu měl být přizván někdo opuštěný, nejlépe bezdomovec. Nechali byste jí přistavit židli, i když přišla bez svatebního daru? No, protože Vás dobře znám, odpovím si sám. Je mi jasné, že byste ji nejen pohostili, ale ještě pro ni improvizovaně dali dohromady nějakou tu výslužku.
Závěrem musím přiznat, proč mě to tak začalo zajímat. Vždyť jsme všichni již také důchodci a s valorizací důchodů to vypadá všelijak...Mám nové kamarádky na i60 a některé z nich jistě žijí v Praze. Ale hlavně mají skvělý smysl pro humor! Takže věřím, že tímto žádnou z nich neurazím.
Poznámka pod čarou: K této vzpomínce mě inspirovaly dva bezvadné příspěvky do soutěže i60.cz „Vtipnější vyhrává": Jak jsem se vdávala (Libuše Křapová) a Kolegové, na mne si jen tak nepřijdete (Eva Mužíková)
