Už to bude za pár dní sedmdesát let, kdy skončila druhá světová válka.
Čtyři dny po osvobození naší dědiny válka skončila. Na silnici ustal nepřetržitý proud vojáků a zbraní a pro nás hochy nastal čas shromažďování válečné kořisti. Příkopy po obou stranách silnice k tomu skýtaly nejednu příležitost. Samozřejmě šlo o vojenský materiál. Plechové válce na popruhu ukrývaly plynové masky. Těch jsme našli v příkopech několik. Velmi se nám zamlouvaly, měly však tu nevýhodu, že nám byly velké, přesto jsme je při soubojích používali jako ochranu hlavy a filtr sloužil jako nářadí při hře, kdo dál dohodí.
Ovšem daleko vítanější byly opravdické zbraně a jejich náplně. Nenašli jsme žádnou pušku, pistoli ani samopal, jen několik neudržovaných bodáků v kožených pouzdrech, zato jsme shromáždili několik vejcovitých granátů a jeden handgranát. Ten se nám tuze libil. Připomínal paličku na klepánín řízků a atrapami, vysoustruženými ze dřeva, jsme bojovali na Kašpárce už během války. Nevědomost hříchu nečiní, a tak jsme je uložili v krytu u potoka a mudrovali o jejich využití. O patnáct let později jsem stál v zákopu ve vojenském prostoru a měl v ruce ostrý granát, který jsem měl v rámci výcviku odjistit a hodit co nejdál od zákopu. Málem jsem se třepal strachy a srdce mně bušilo jako o závod. Tenkrát nic. Se svým arzenálem, kde byly desítky nábojů do kulometů, pušek i samopalů a spousta pytlíků se střelným prachem, jsme se pochlubili raněnému Rudoarmějci, který hlídal maringotku poblíž nádraží. Dodnes nevím, co v ní bylo. Docela jsme si s ním rozuměli, a tak jsme jej zavedli do své skrýše. Nehnul ani brvou, nacpal tři "vajíčka" a hangranát, tolik jich bylo, do jakéhosi chlebníku. "Pajďom".
Šli jsme kolem potoka a u první tůně, která byla chráněna vysokým břehem, nám poručil zaléhnout, odjistil granát, vhodil do tůně a také sebou praštil o zem. Ozval se dutý výbuch, voda stříkala na všechny strany a na hladině tůně leželo pár pstruhů, obrácených bělavým břichem vzhůru. Rychle jsme je posbírali, aby je proud neodnesl, a stejný scénář se opakoval ještě třikrát na jiných místech a v jiných tůních. Pstruhů jsme měli na rozdávání, a tak jsme je pak opékali na ruský způsob. Rudoarmějec byl starší než můj táta, a než se po něm slehla zem, přišel si občas popovídat.
Ostatní kořist, uložená v dřevěných bednách od dělostřeleckých granátů, měla rovněž dobré využití. Náboje jsme házeli do ohně a za rohem čekali, jak moc bouchnou, a střelný prach jsme vysypávali na chodník do plynulé cestičky a ta, když se na začátku zapálila, zasyčela jako had, a než bys řekl švec, byl syčivý plamen na konci.
Při hledání kořisti došlo i na auto, které Němci opustili v úvozové cestě a zničili vhozením granátu pod kapotu. S ukradeným vercajkem po Němcích jsme se vypravili demontovat části tohoto auta. Nejvíc se nám líbil volant, a tak jsme se s chutí pustili do práce. Nevím už, jak daleko demontáž pokročila, a najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál nad námi voják, ukazoval prstem pod motor auta a pravil: "Kto ukral masló." Trochu jsme se lekli, ale jinak nám to bylo k smíchu. Ukrajovat máslo a tady pod autem? "Neulybajtěs. Davaj, davaj" a mračil se čím dál víc. Pochopili jsme, až když mně strčil hlavu pod auto, kde pod vypouštěcím šroubem z motoru byla prázdná mísa od oleje. Voják vypustil olej do mísy, protože však neměl nádobu na jeho přenesení, vrátil se dva kilometry ke svému autu pro kanystr. Mezitím někdo jiný přišel, olej přelil do své nádoby a zase zmizel. Pak jsme přišli my a vrátil se voják. Se sklopenou hlavou jsme uvažovali, kdo to tak mohl být, aby to nebylo na nás. "Gavaritě, gavaritě," rozčiloval se voják čím dál víc. Riskl jsem to. "Slávek Radů" ukázal jsem na nedaleké stavení a voják pochopil. "Pajďom".
A šli jsme. Dva kroky před ním přímo do Radovic stavení. Nemuseli jsme ani dovnitř. Na zápraží stál hrotek na dojení mléka od krav plný oleje a Slávek zrovna dostával od táty mazec, že jej olejem napůl zničil. Vojákovi to přišlo k smíchu, a tak nás potrestal jenom tím, že jsme museli odnést olej až k jeho autu. A to už jsme byli kamarádi. Pelášili jsme domů celí šťastní, že to tak dobře dopadlo, a volant jsme odšroubovali až druhý den. Ještě se nám mohl hodit.
Ani si nepamatuji, kdy jsme zase začali chodit do školy, co ale vím, válečnou kořistí jsme se ještě chlubili celé prázdniny.
