Když jsem si přečetla, že je vyhlášena foto soutěž, zpozorněla jsem. V poslední době, kdy jsem douhodobě na nemocenské, mi moc pomáhá na duši projít se s kamarádem Lukášem, nikdy nezapomeneme mít s sebou foťák (tedy spíše kvalitní mobil s foťákem) a zvěčnit naše společné chvíle, ať již v přírodě či u památek duchovních, jako jsou kostely a podobně.
Lukáš mne doprovází i ve chvílích, kdy jsem musela na magnetickou rezonanci do Ústí nad Labem či na scintigrafii do Chomutova, a tak i při těchto cestách díky focení alespoň chvíli "zapomenu" na své zdravotní trable, odreaguji se od potíží a prožíváme společné chvíle, ze kterých máme snímky, které, myslím, často mají duši.
Duši kamaráda, který stojí při mně v těžkých chvílích mého života, které bohužel trvají již příliš dlouho... Spolu s ním je někdy také má fenka Meginka, i ona vlévá trochu toho slunce do mého života svou přítomností a vlastně oba mne tak drží nad vodou a ještě jsem se díky tomu snad úplně "nepotopila", byť "vlny" jsou již nad mé síly... Ostatně, kdo by se chtěl "topit" zrovna v době jara, kdy naopak se vše probouzí, hlavně příroda, která mi vlévá spolu se sluníčkem energii do žil.
Ačkoliv už je jaro, počasí tomu moc nyní neodpovídá, a před cestou do Ústí nad Labem dokonce sněžilo a byla zima.
Nás oba ale hřeje na srdíčku zábava zvaná fotografování. Před lety jsem měla fotografie na Foto-salónu v Praze, mívala jsem je zveřejněné v tisku a myslím, že jsem tyto geny pohledu fotografa dostala do vínku od svého otce, který dříve také často fotil.
Vlastně dodnes pro mne mají kouzlo stále fota černobílá, jak by někdo řekl, "retro" fota. Musím ale říci, že já sama se nerada fotím, nejsem, jako byla má mamka, která vždy vykouzlila úsměv od srdíčka. Fotit ale Lukáše je nejen zábava, ale cítím v těch snímcích často i něco víc. Myslím, že Lukáš by se mohl focením živit profesionálně a věřím, že by mohl být na titulní straně nejednoho časopisu. Takže nápad "íčka", že ze snímků vznikne i kalendář, je možná nadějí, že v něm bude alespoň jedno foto Lukáše, moc bych mu to přála, bylo by to mé malé poděkování za jeho pomocnou ruku v době, kdy má duše pláče.
Oba ale věříme, že i v mém životě zas vysvitne slunce a naše společné putování bude mít v sobě zase jiskru a radost ze života a jednou, až tu nebudu, zůstanou Lukášovi na památku právě snímky z našich cest a v nich i vzpomínky na naše prožitky, které dělají život životem, stejné, jaké mám ve fotkách své maminky.
Děkuji, Lukáši - jsi vlastně také klukem na jaře narozeným, a Meginko, ale i maminko a táto - i když jste již oba v království nebeském...
| Fotografujete rádi? Zúčastněte se naší fotosoutěže s názevm Jarní fotopříběh. Pošlete sérii fotografií doprovázenou textem a vyhrajte tablet Lenovo! Více informací o soutěži najdete zde. |
