Židé z Říma
Ilustrační foto: Pixabay

Židé z Říma

6. 8. 2015

Jednou měla přijet skupina Židů z Říma. Rezidentka italské cestovní kanceláře se sídlem v Benátkách, která pobývala celý měsíc v Praze, aby dohlížela na příjezdy skupin, oznámila, že tuto skupinu přidělí mně. Mělo to vyznít jako pochvala či uznání, ale já jsem byla přímo zděšena.

Sám odděleně název Židé z Říma zní hrozivě, totiž Italové z Říma byli považováni za nejnepříjemnější klienty a Židé měli pověst náročných, přezíravých či neuznalých lidí, a tedy měli pověst těžké či tíživé skupiny. Já se tenkrát teprve rozjížděla a představa skupiny Židů z Říma, ještě k tomu označené za VIP čili very important persons, mi doslova naháněla hrůzu a brala klidný spánek.

„Nemohl by si ji vzít někdo jiný?“, namítla jsem na letišti ještě pár minut před příletem.

„Ne, tu skupinu máš ty.“, odvětila rezidentka a považovala rozhovor za ukončený.

Strašně jsem se jich bála, pořád jsem si něco opakovala, hlavně židovskou tradici.

„Holky, co já jim budu povídat? Přece nebudu vyprávět ty běžné věci o židovské tradici. To je jako nosit dříví do lesa“, zoufale jsem naříkala. Přestože mě většina děvčat utěšovala, z jejich tváří jsem vyčetla úlevu, že skupinu nedostaly ony.

Skupina byla opravdu jiná. Jedli jsme odděleně, ne v hotelu jako většina skupin, ale v židovské radnici v přízemí, kde byla pro ně připravena židovská kuchyně. Tam jsem prvně ochutnala něco úplně nového, co jsem ani neuměla pojmenovat.

I program se vymykal průměrným akcím. Navštěvovali jsme nejen Židovské muzeum, ale i Staronovou synagogu, kde se každou sobotu předčítá z Tóry. Když jsem měla vykládat ve Staronové synagoze, předříkala jsem vše, co jsem tehdy věděla a tu mě jeden Ital přerušil:

“Dobrý, dobrý, my to známe a ty taky.“

Viditelně se mi ulevilo a strach ustoupil do pozadí, aby uvolnil cestu ke sblížení.

Když v sobotu ráno přišli do Staronové synagogy znovu, poznala jsem onu skutečnost, onu židovskou tradici, o které jsem dříve jen mluvila. Sobota je den šabatu, den volna. Modliteb. Šabatová ranní bohoslužba trvá dvě hodiny. Není zde žádný oltář ani varhany. V den šabatu vešli muži do hlavní síně, ženy pak dozadu do vedlejší místnosti, aby sledovaly modlitby oddělené zdí, pouhým otvorem pro oči. 

Křesťané jsou se svou modlitbou sami, ale Židé se modlí společně, stojí ve východní části synagogy, všichni mají na hlavě pokrývku a záda jsou zahalena v modlitební plášť. Nikdo nemá sepnuté ruce jako křesťané v kostele. Při modlitbě se rytmicky kývají dopředu a dozadu. Všichni se modlí hlasitě. Tato aktivní účast na modlitbě dává člověku dojem jakési sounáležitosti. Takto jsem viděla skupinu, když jsem neuváženě vešla do hlavní sině Staronové synagogy, abych oznámila vedoucímu, že se všichni sejdeme před vchodem synagogy, jakmile skončí modlitby. Neuvědomila jsem si, že už dovnitř po zahájení modlitby jako žena nesmím, a setkala jsem se s mnoha páry očí, vyčítavých a tvrdých. Rychle jsem vycouvala a omluvila se.

Nejpůsobivější byl výlet do Terezína. Byli to vesměs starší lidé a někdy mi připadalo, že koncentrační tábor zažili na vlastní kůži. Nikdo o tom však nemluvil.

V noci jsem si ještě doplňovala poznámky o všech malých koncentračních táborech, sběrných či pracovních, na území republiky. Vypisovala jsem si poznámky, studovala až do tří do rána. Ráno jsem sotva udržela oči, po celém těle jsem cítila napětí, nervy naprosto vybičované. 

Do Terezína, do Malé pevnosti jsme vcházeli za zpřísněných podmínek. Úplně sami jsme procházeli celami, nikdo nesměl být před námi ani za námi.

Pak následovala prohlídka Muzea na náměstí. Bylo pošmourné dopoledne, nebe pokryla šedivá mračna, vál chladný vítr a vůbec počasí bylo zachmuřené, šedé a ponuré jako celá prohlídka pevnosti. Obdélné náměstí obklopuje řada stromů, černých s masivními kmeny, silné větve byly uřezané jako pahýly a celé náměstí působilo pochmurně a ponuře. Nic zde nepůsobilo vesele a živě, naopak převládala černá barva stromů bez květů  a tmavě šedá barva oblohy a o něco světlejší šedá lehkého oparu ranní mlhy. To ráno bylo náměstí téměř vylidněné a působilo smutně a opuštěně. I jejich oči zvážněly a lehký závoj smutku a vážnosti zahalil celou skupinu. A taky tiché pokory. 

Ale nejsmutnější vůbec byla návštěva Krematoria. Když jsme se zastavili před budovou na hřbitově, byli jsme úplně sami, kolem nás stovky křížů a hrobové ticho, které dýchalo intenzitou prožitku.

V Krematoriu na nás čekal tamější průvodce. Byl to starší pán. Mluvil tiše, uvítal skupinu. Jedna Italka se během ticha k němu obrátila a spontánně pronesla:“Jidiš?“ Byla přesvědčena, že i on je Žid, a chtěla si s ním promluvit. Ale on se zamračil, zavrtěl hlavou a pozval nás do vedlejší místnosti, kde bylo mrtvým odebráváno zlato ze zubů, a podobně. Přiblížil se ke mně a povídá:

“Ona chtěla vědět, jestli jsem Žid, a já řek´, že ne. Já jsem, ale nechtěl jsem jí to říct.“

Mě ale jeho odpověď zamrzela, neboť ta žena cítila sounáležitost a byla očividně zklamaná a zároveň zmatená. Co tyto dva lidi oddělovalo, že zapřel svůj původ? Byla to snad minulost, která svazovala jazyk a nedovolila jej rozvázat?

Pak jsme vešli do místnosti, kde stály čtyři pece. Průvodce, onen starší pán, tiše vykládá tlumeným hlasem, ukazuje na vozík, kde bylo položeno pět mrtvých těl a znázorňuje rukou  směr pohybu do pece. Já tlumočím rovněž ztišeným hlasem a najednou průvodce řekl, jakoby se chtěl ospravedlnit a omluvit své zapření:

„Já vám to ukážu.“

A hned otevřel pec, prudce strčil do vozíku a ten se rázem rozjel, a než jsme se probrali, vozík byl v peci. Ozvala se rána, pec se zavřela, v jejích útrobách skončil vozík. Bylo to tak nečekané, v mrtvém tichu plném pokory a soucítění vyšla rána jako výkřik trpících. V očích všech se zračilo zděšení, v místnosti bylo šero a chladno a já cítila, jak mi běží mráz po zádech.

Cesta nazpátek proběhla tiše, mluvili tlumeně a většinou jen seděli a dívali se vážnýma očima ven z okénka autobusu. Za mnou seděl starší muž. Vždycky, když jsem se ke skupině otočila a naše oči se setkaly, viděla jsem v jeho očích strašný smutek. Ty hnědé, krásné, hluboké oči mluvily o utrpení, které za svůj život viděly.   

Po prohlídkách všech pamětihodností přišlo na řadu nakupování. Měli zájem o látky, chtěli si nějaké koupit. Odvedla jsem je do tehdejšího Domu látek na Jungmanově náměstí.

Historie nám říká, že Židé již od 13. století byli omezeni v řemeslech, jejich hlavní obživu tvořil obchod, případně finančnictví. A v tom je myslím nikdo nepřekoná. Peníze, obchod, to je silná stránka Židů. Myslela jsem si, že je to spíš teorie, ovšem onen den jsem pozorovala obrovskou změnu v chování Židů. Už to nebyla ta skupina Židů s bolestným a smutným výrazem v očích, naopak jejich oči ožily při pohledu na látky. Očima přelétli látky a zastavili se u těch nejkvalitnějších, a tedy i nejdražších.

Mně se najednou naskytla podívaná na pátravé a zkoumavé pohledy bystrých a mazaných obchodníků, kteří se nedají napálit a na dálku poznají zlato od pozlátka. Jedním pohledem odhadli kvalitu látek. Napřed se dotýkali jen očima, které hbitě vyhmátly to nejlepší, co na pultě bylo. Pak přistoupili k nejkvalitnějším,  jemně se dotýkali látek, které jim proklouzávaly mezi prsty, prozkoumávali a nakonec nakupovali. I prodavačka je tehdy udiveně pozorovala, nebyla totiž zvyklá na lidi, kteří přijdou a kupují látky za tisíce. Vyzařovala z nich jistota bohatých lidí, výraz jejich tváře byl sebevědomý, oči chladné až tvrdé, pohledy jisté a pevné.  

Nakonec se ukázalo, že zdaleka tak nepříjemná náročná klientela nejsou, a docela dobře jsme spolu vycházeli.

Když jsem se po rozloučení se skupinou vrátila do hotelu Pyramida, řekla jsem děvčatům: „Holky, vy jste říkaly, jak je těžké mít skupinu Židů, ale tak hrozný to nebylo.“

„No, někdy to vyjde“, odpověděla jedna.

“Ano, někdy to vyjde“, přitakala jsem jí, ale přece jen jsem byla ráda, že už to mám za sebou.         

Můj příběh Židé
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Chtěla bych vyjádřit poděkování paní Vladce Novákové za stručný výklad chování Židů o šábesu či při modlibách. Sama bych to lépe nenapsala.Jinak doporučuji autorce článku návštěvu Izraele kde mnoho pochopí ze života Židů.
Michaela Přibová
Dobrý večer vám všem. Předně bych chtěla poděkovat paní Pivcové za vysvětlení. Opravdu jsem zmínce o demonstraci spalování neporozuměla. Zároveň se tímto paní Novákové omlouvám. Ano, pochopila jsem, že patříte k této komunitě. Tímto článkem jsem se nechtěla nikoho dotknout. Zvláště ne vás, paní Nováková, neboť vy a paní Pivcová patříte k ženám, kterých si na i60 velmi vážím. Vadí mi zde útočná agresivita některých lidí a určitě se mezi ně nechci zařadit. I já bych vám chtěla říct, že vás chápu jako člověka. Vůbec bych si nedovolila zpochybňovat utrpení a bolest lidí prošlých Terezínem. Ostatně můj strýc prošel Malou pevností Terezína a přežil jen díky osvobození. Ještě co se týče onoho průvodce v krematoriu, asi to bylo z jeho strany ospravedlnění za jeho zapření či spíše neochotu ke sblížení s italskou cizinkou, a proto snad se uchýlil k činu, k němuž pravděpodobně neměl povolení. On vlastně původ až tak nezapřel, vždyť mně ho okamžitě řekl. To jen ještě k vysvětlení. Přeji vám hezký zbytek víkendu.
Vladka Steinová
Dobrý večer, p.Zuzko, i já tušila že napíšete. Jsem ráda a děkuji. Pí.Přibová napsala velmi dobrý článek, rozhodně nechci negovat jeho kvality a její úsilí o věrohodnost, ani se jí nějak dotknout. Asi jsme si opravdu dobře nerozuměly, snad jsem měla svou odpověď v duskusi lépe rozvést, ale pro mě je to stále velmi bolestná a tragická záležitost, zvláště v těchto dnech. Tragika naší rodiny pokračovala v tomto smyslu i po válce. Zbabělost některých lidí, sousedů, udavačství, verbální ubližování mojí milované babičce, apod. to bylo náplní mého dětství. Holocaust, respekt. jeho dopady se vlastně jako černá nit a hluboká tíha táhne našimi životy, at chceme, či ne, stále. Životem mé 90 leté maminky, mého strýčka, životem mého bratra i životem mým a našich potomků. Byla by jistě prospěšná hlubší a třeba i několikahodinová diskuse. Snad se tak někdy v budoucnu stane. Ještě jednou děkuji a přeji dobrý večer.
Zuzana Pivcová
Tušila jsem, paní Vladko, že se k článku ozvete. Mám pro Vás velké pochopení. Myslím, že tady v diskusi teď došlo k nedorozumění. Paní Přibová nerozuměla dobře Vaší zmínce, že demonstrovat návštěvníkům v Terezíně, jak probíhalo tamní spalování mrtvých těl, nejde jen tak, bez předchozího souhlasu, a proto Vás překvapilo, že to průvodce udělal. O tom, co dělali Němci, samozřejmě není pochyb. Já osobně jsem byla v Terezíně několikrát, byla jsem i dvakrát jako referentka na mezinárodní konferenci, pořádané Památníkem v Terezíně. A jako člověk Vám také rozumím. Protože moji rodiče zemřeli brzy a prarodiče ze strany otce jsem už vůbec nezažila, nevěděla jsem o svém prapůvodu nic, i když tam byla nečeská jména. Něco se mi podařilo zjistit až z matrik, ale jen kolem roku 1830. Pak už byli prapředci smícháni s Čechy (i s Němci). Ale jsem ráda, že to vím.
Vladka Steinová
Paní Přibová,asi jste pochopila,nebo spíše ne,nevím,že jsem z této komunity a hodně o této záležitosti vím.Z pietních důvodů vůči mým zavražděným předkům se mi tady nechce psát dlouhý komentář. Tady v diskuzích je někdy zvykem, že když se člověk ozve i s kvalitní poznámkou, bývá převážně umlčen.
Michaela Přibová
Dobrý den, děkuji vám všem za vyjádření k mému článku. Myslím si, že je to vždy hluboký zážitek takové setkání, jak píše paní Pivcová a paní Sedláčková. A teď mi dovolte několik slov na obhajobu. Milá paní Nováková. Samozřejmě, že jsem věděla, že jako žena při modlitbě nesmím vstoupit. Stála jsem ve dveřích, aniž bych si uvědomila, že modlitba začala. K poznámce o spalování mrtvol nerozumím. Nacisté se v Terezíně či v jiných koncentračních táborech chtěli co nejrychleji zbavit živých či mrtvých Židů. O této hrůze jsem se chtěla zmínit, která je vnímána bolestně i po mnoha letech v Terezíně. Ty pece byly skutečně používány a žádný nacista o židovské tradici o pohřbívání neuvažoval. Dále pak co pracovníka Krematoria přimělo zapřít svůj původ, netuším a ani jsem nepovažovala za vhodné se do hovoru s cizinkou zapojit. Chtěla jsem napsat črtu o setkání s Židy z Říma. Jak víme, črta hovoří o setkání z hlediska autora, o jeho pocitech, o jeho vidění a cítění. Jestli jsem nezacházela do detailů jako např. o šabatu /šabes/, také samozřejmě vím, že začíná v pátek v podvečer. Ale v tu dobu jsem s nimi nebyla. Ale to bych pak napsala víceméně odborný článek a ne črtu a všechno mé vidění a cítění bych musela vynechat. A to jsem neměla v úmyslu. Proto se vám pravděpodobně zdál článek s nepřesnostmi. Přeji hezký den.
Zoja Sedláčková
Pěkný, aktuální článek. Měla jsem možnost v rámci iniciativy Terezínská štafeta mluvit s řadou lidí, kteří prošli Terezínem jako děti. Mají v sobě velkou pokoru a lásku k životu.
Vladka Steinová
Dobrý den,Váš článek je zajímavý, ale je v něm i dost nepřesností. Šabes začíná jáž v pátek v podvečer, pokračuje pak sobotní ranní modlitbou a skutečně žádná žena nesmí vstoupit a rušit.Pokud jste pracovala jako průvodkyně-GUIDE-měla jste to vědět předem, neb je to vážné porušení náboženských pravidel.Modlení Židů je diametrálně odlišné od křesťanství, nemohou mít ruce sepnuté. Jejich kuchyně je košer, připravovaná za přísných hygienických podmínek.Demonstrace spalování mrtvol musela být předem nějak domluvená, bežně se tak neděje. A žádný správný ŽID nezapře svůj původ.Naopak, minulost všechny spojuje.SHALOM!
Katarina Schultzova
Veľmi pekný a zaujímavý článok.
Zuzana Pivcová
Mezi návštěvníky našeho archivu bylo hodně izraelských občanů, ale zažila jsem i zástupce Spielbergovy nadace z USA včetně poboček v Evropě. Byli to lidé ve vysokém společenském postavení, ale ke mně velmi vstřícní a uznalí. I na různých historických konferencích je hodně Židů, i když to o sobě nevykládají. Ačkoliv jsou z různých zemí, spojuje je osud předků za 2. války, který mezi nimi tvoří silné pouto. Na svou historii si nenechají sáhnout. Mají velký rozhled a jazykové a podnikatelské schopnosti.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.