Nedávno jsem tady uváděla postřehy vnuka mé příbuzné Davida, který odjel na roční studijní pobyt do Ameriky. S jejím dovolením přetiskuji čtvrtou část.
16:40-19:25, neděle 7. září 2014, Pittsfield, Maine, Spojené státy
O můj bože, proč já jsem sliboval ten fotbal. Dobrá, dobrá, já se o něco pokusím, ale neočekávejte, že tu s vámi opět strávím tolik času. Jenom pro oživení, jedná se o americký fotbal. Já jen, abyste si nemysleli, že jsem se dal na kupování kabelek a holení nohou.
Fotbal začal v pondělí, i když jsme měli ještě prázdniny. Na začátku si promítali záběry z pátečního zápasu a rozebírali chyby, a proč vlastně prohráli. Člověk by si řekl, nebo já si to aspoň myslel, že to bude max na 20 minut. Trvalo to hodinu a půl. Absolutně jsem nevěděl, o čem mluví, protože v téhle době jsem ani neznal pravidla. Potom jsme šli na hřiště, kde si zkoušeli formace a rozehrávky v praxi. Ke konci tréninku jsme museli 10 minut běhat sprintem na různé vzdálenosti. Jako dobrý, no, asi 6 minut jsem byl nejrychlejší, ale potom jsem poprvé opravdu poznal, cože to je vlastně astma. Hýkal jsem fakt děsivě a jednou sebou dokonce fláknul na kolena. Zvláštní pocit, když mi ostatní spoluhráči pomáhali se zvednout.
Potom si už pamatuji jen: „Ještě jednou!“ a to pořád dokola. Z tréninku jsem šel rovnou na večeři. Trvalo mi asi 20 minut, než jsem dýchal opět normálně, a klepaly se mi ruce tak, že jsem si div nevypíchl oko.
Další den jsem šel na trénink trochu s obavami, protože jsem měl strach, aby se to neopakovalo. Naštěstí už nebylo tolik běhání.
Ve středu si opět hlavně trénovali sestavy, rozehrávky a výkopy. Trochu vám vysvětlím, o čem to vlastně je. Krom toho, že si zde můžete vybít stres a vyřešit komplexy z dětství, jsou tu dva týmy. Útočníci a obránci. Útočníci mají míč a snaží se dát touchdown. Obránci se tomu snaží i za cenu ztrát zabránit. Většinou nejrychlejší z útočníku chytí míč, nebo mu je přihrán, a utíká s ním mezi obránci, zatímco zbytek týmu útočníků strká do obránců a zabraňuje jim přístup k týpkovi s míčem. Všichni obránci mají více méně stejný cíl. Nenechat se zastavit dvoumetrovou gorilou a chytit malého trpaslíka s míčem. V tento den mě poprvé postavili do sestavy jako obránce do první linie. Proti mně byl o hlavu větší a podstatně těžší nepřítel. Jeho jediným cílem bylo mě zastavit. Celou hru se staral jen o mě.
My jsme začínali s míčem, ale okamžitě jsme ho vykopávali a chytal ho rychlý prcek útočníků. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, cože mám vlastně dělat. Potom následoval výkop a můj nepřítel do mě okamžitě začal strkat a tlačit, zastavil jsem ho tak, abych necouval a sledoval, kde že má vlastně míč, protože vzadu si ho různě přehazovali a falešně předávali. Až ho nakonec chytil jeden rychlý prcek a začal zdrhat směrem na naši stranu. V tu chvíli jsem uskočil a oběhl mého nepřítele. Za běhu jsem studoval pohyby kluka s míčem, který mezitím kličkoval mezi obránci, kteří nevěděli, jak ho chytit. Při každé změně směru běhu vyletěl ze země kus trávy s hlínou. Byl jak antilopa. Řekl jsem si: „Jestli chceš tuhle pitomou hru někdy hrát, musíš toho sráče dát!“ Běžel jsem mu naproti. Snažil se mi uhnout, ale marně. Nabral jsem toho šmejda da boku a společně jsme se rozštípali.
Jo, chlapci, to není jako ten buzerantský florbal s dlouhými zahnutými robertky. Teď to samozřejmě nikdo od cizince nečekal. Slyšel jsem, jak někdo říkal: „Viděl jsi to?“ Spoluhráči mě začali plácat po zádech a kouč mi ukazoval palec nahoru, ale říkal, abych byl opatrný, protože tenhle den jsem měl jen helmu bez zbytku brnění, protože jsem byl začínající hráč. Přišel další výkop. Můj nepřítel od útočníků mě tentokrát nešetřil a okamžitě se do mě krutě pustil. Neměl jsem na něj příliš náladu, tak jsem použil jednu z aikido technik a využil jeho energie, uhnul jsem do strany a zatáhl ho za rameno, takže se tam rozštípal na zem. Sleduji, kdo má míč, a vyrážím. Týpek běžel stejnou trasou. Opět všem uniká. Přicházím já. Uhnul mi, ale rychle jsem se otočil a skočil po něm. Chytil jsem ho za nohu a strhnul na zem. Při dalším výkopu ho sundali dřív, než jsem se k němu dostal já.
Po dalším výkopu jsem se opět zbavil svého nepřítele, ale týpka s míčem jsem bohužel nedostal, protože mě blokovali další obránci, kteří ovšem neměli koule na to, ho dostat. Když se vracel na svou pozici, mávnutím rukou před krkem jsem mu naznačil, že ho zabiju. On se jen usmál. Při další rozehrávce jsem ho zase rozmasakroval. Po tréninku se mě hodně spoluhráčů ptali na jméno, odkud jsem, kde je Česká republika a jak dlouho to hraju. „No, poprvé.“ Přišli za mnou taky trenéři, kteří mě chválili. Jeden z nich, plešatý svalovec říkal, že jsem šílenec a že se mu líbí, jaký mám přístup. Večer od 8:30 mi vysvětlovali pravidla a takové základní informace o fotbale. Po příchodu na pokoj jsem dělal úkoly, takže jsem se do postele dostal až před jednou.
Ve čtvrtek byl krátký trénink. Když jsem přišel na hřiště, tak jsem zaslechl: „To je on z toho včerejška.“ Po tréninku jsme měli týmovou večeři, která nebyla ve škole, ale ve městě v prostorách zasedací místnosti nějaké firmy. Večeři připravovali dobrovolníci a rodiče některých spolužáků. V zasedací místnosti bylo jedno plátno a 3 plasmovky, kde se promítaly záběry profesionálního fotbalu. K večeři byla pečená kuřata, saláty, cookies a další dezerty a jedna věc, kterou nevím, zda jsem přesně identifikoval. Byl to asi syrový mega brambor, který byl nahoře rozříznutý, vydlabaný a narvaný bramborovou kaší, nahoře sýr a na tom žloutek od vajíčka. Po večeři následovala půl hodinová motivace od trenérů. Pro mě spíš lekce angličtiny.
Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že v pátek můžete nosit, co chcete, ale za doláč? To neplatí pro členy fotbalového týmu.
V den zápasu musíme všichni nosit bílé košile, fotbalovou kravatu, ne rifle a oblekové boty, aby každý poznal, že večer vyrážíme do bitvy. Hrálo se mimo naši školu, takže po škole jsme se naskládali do dvou žlutých autobusů a jeli cca 2 hodiny. Škola nám půjčila šatnu, ve které hrály drsné nahlas drsné písničky. Já jsem nehrál, protože jsem nováček, takže jsem se nemusel převlíkat a šel jsem si obejít a nafotit školu. V jiném konci školy se převlíkal nepřátelský tým a po škole běhaly roztleskávačky. Potom se šly oba týmy rozcvičit na hřiště, což kromě protahování také zahrnovalo tleskání a řvaní na druhý tým. Je opravdu zajímavé sledovat vzájemné zastrašování. Dost mě překvapilo, že na zápas dorazilo krom domácích fanoušků také hodně našich fanoušků, spousta zaměstnanců školy, ale také žáci a i jeden pán o berlích.
Všichni se museli sami dopravit 2 hodiny sem a tam. Dokážete si, mí přátelé, představit, že byste někam jeli byť jen půl hodiny na zápas Černých Andělů? Před zápasem hrála americká hymna, u které všichni stáli s rukou na prsou. Potom vypukla bitva. Oba týmy se opakovaně srážely, přičemž lítaly zubní chrániče vzduchem. Jednou jsem dokonce po jednom uklouzl. Ke konci hry náš tým zrušil jednoho kluka, kterého potom někam odnesli. Asi na hřbitov. Následně si oba týmy na minutu klekly s obličeji sklopenými k zemi. Náš tým nakonec vyhrál 75:60.
Po zápase se všichni převlíkli a šli jsme k autobusu, kde byl připraven stůl s komíny pizz a spoustou sladkých zákusků a bedna energeťáků. Jo, byl to fakt slušný servis na to, že to všechno museli přivést v pick upech a podávali to zase dobrovolníci. Nehledě na to, kolik to všechno muselo stát. Když jsme v půl dvanácté přijeli ke škole, začal bimbat zvon na špičce školy, dávající všem najevo, že jsme vyhráli. Bimbal přibližně 5 minut a prý vzbudil všechny okolo.
A vo vo vo vo tom to je.
