Jsem sám či sama a nemám se kde potkávat s lidmi. To je častý problém dříve narozených. Další potíž je, že mnohým z nich připadá nevhodné jít sám do kavárny či restaurace. Ovšem odborníci jednoznačně radí: Nebojte se toho.
Muži to mají v tomto směru jednodušší, jsou zvyklí jít si sami sednout takzvaně na jedno. A dost často se stává, že osamělý muž právě při svém pivním rituálu v hospodě najde spřízeněné duše. Vždycky to tak bývalo. Bylo jasné, že támhle u okna sedává pan Pepa, který je vdovec, k němu si přisedne pan Karel, který má doma semetriku a potřebuje si oddechnout, támhle v rohu si dává pivečko pan Vilém, který se nikdy neoženil a teď v pětasedmdesáti je mu doma smutno.
Osamělá žena si ale do restaurace jde sednout málokdy. Byla by tam divná, vyčnívala by, do tohoto mužského světa nepatří, tam se chodí nanejvýš s veselou partou známých. Ty nemá, tak kam má jít? Do kavárny? Tam bude zase sedět sama. Chodí tam především mladí nebo zamilovaní či maminky s dětmi na dortíky.
A tak když dnes člověk přijde do nějakého takového pohostinství, lidí vyššího věku tam vidí minimum. Jistě, dá se říct, že penzisté zrovna nemají na utrácení po hospodách, ale ten problém je složitější.
"Dříve plnil funkci setkávání se kostel," říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která tento jev rozebírá ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. "Jenže kdo se dnes posadí v kostele jen tak během dne k meditaci nebo se obrátí na faráře? Kam se obrátit, komu se svěřit, když má starší člověk trápení? Starší generace navíc není zvyklá na psychology a psychiatry, to jsou pro ně negativně hodnocené obory. Jistě, existují různé poradny, linky důvěry, ale v podstatě mnoha lidem chybí místo, kde by se mohli obyčejně vypovídat, jak to dříve bývalo ve venkovských hospodách nebo krámcích, kam se chodívalo pro rohlíky," vysvětluje.
Pěkně si popovídat
Na jednom pražském sídlišti funguje malý obchod s potravinami. Jeho majitelka si všimla, jak často se v něm dávají do řeči starší zákaznice. Evidentně se neznaly, jen potřebovaly s někým promluvit. Koupily půlku chleba, jogurt a pak půl hodiny štěbetaly. Sídliště zestárlo, už v něm nežijí převážně mladé rodiny, ale také hodně vdov, vdovců a lidí rozvedených. Šikovná obchodnice proto přidala do krámu pár stolečů a začala tam vařit kávu. Má plno. Dámy vyššího věku si při nákupu rády sednou a libují si, jak jiná je tam atmosféra než v neosobních obrovských obchodních centrech. Z krámku se stalo jakési komunitní centrum. "Často tam slýchávám, jak se ženy jedna druhé vzájemně svěřují a pak se loučí slovy: Tak zase ve čtvrtek ráno přijdu pro koblihy, čímž si vlastně domlouvají další schůzku. Jednou jsem se jich ptala, proč nejdou do nedaleké restaurace, že tam mají větší pohodlí a výběr kávy a ony říkaly, že se tam necítí dobře, že tam chodí mladí lidé, zatímco tady je to takové rodinné. Jedna paní prohlásila, že jí to připomíná obchod jejího dětství," vypráví majitelka.
"Návštěva hospody nebo kavárny pro lidi odjakživa znamenala pocit, že někam patří, že mají svou komunitu," říká Tamara Tošnerová. "O pití tam jde v případech starších lidí mnohdy až v druhé řadě, mnoho pánů si dá jen jedno pivo nebo čaj. Spíše jim jde o to, být s někým, necítit se sám. Proto je nesmysl odsuzovat, pokud má senior takové místo, kde se cítí dobře, ať už jde o klasickou pivnici nebo lepší kavárnu," upozorňuje.
A připomíná něco, na co jsme už zapomněli. V kavárně Arco v Praze odjakživa visela cedule s nápisem: Děti nepatří do kavárny, jsou-li již v ní, musí se slušně chovat. Nechovají-li se slušně, nemohou za to děti, ale rodiče, kteří je řádně nevychovali. Nevychovaní rodiče nepatří do kavárny.
Proč to bylo třeba zmínit? Dnes je běžnější potkat v kavárně či v restauraci rodiny s rozjívenými dětmi, které patlají zmrzlinu po ubrusech, než staré dámy a pány. Je třeba jim dát najevo, že dříve to bývalo jinak. Takže, jestli snad doma od dětí či vnuků uslyšíme větu "dědo, ty jdeš zase do hospody", vysvětleme jim, že děda i babička do té hospody rozhodně patří více než oni, holobrádci.