Posledně jsme, vážení, lovili kalamáry v noci z lodě. A chcete vědět, jak je to vlastně obecně s mořským rybolovem v Chorvatsku? Předem se omlouvám zkušeným rybářům, to víte, jsem jenom ženská... Ale můžu vás rovnou trochu potěšit. Dítě do 14 let s jedním prutem může lovit bez povolenky! Takže, když budete třeba doprovázet vnoučata, můžete si i vy v klidu zarybařit. Jinak je rybolov zde zpoplatněn. Týdenní povolenka přijde na zhruba 1000 Kč a lze ji koupit na internetu. My domácí máme celoroční povolenku.
Často se můžete setkat s informací, že "čudličkaření" ze břehu Chorvaté tolerují a povolenka není vyžadována. Ale nedoporučuji na to spoléhat. Jakmile se chorvatský policista jednou rozhodne někoho pokutovat, je to fakt mastný. Policajti jsou zde totiž docela důležití a vážení. V turisticky nejnavštěvovanějších lokalitách jsou kontroly povolenek velmi časté.
Ale abych řekla upřímně, pokud si chcete být 100% jistí, že budete mít k obědu či večeři rybu, je jistější si ji koupit ráno od rybářů přímo z lodí. Úlovky tu totiž nejsou, bohužel, nikterak závratné. Proto i ryby jsou zde drahé. Já jsem si dříve představovala, že se hodí návnada a máte rybu. Ne, ne! To již prý hodně dlouho neplatí. Představovala jsem si, jako Češka, že je moře plné ryb. Není...
Kilo sardinek, jsou nejlevnější, stojí asi 100 Kč, a pokud jsou velké, je jich 35 kousků do kila. Upravují se na grilu - po chorvatsky na žaru. Sardinky jsou skoro nejzdravější rybky vzhledem k obsahu omega3 mastných kyselin. Proto i doma v Česku jsou sardinky jedna ze dvou konzerv, které jsem ochotná někdy otevřít. Ta druhá jsou tresčí játra.
Jedna dáma na i60 se mne ptala, zdali je ještě ve Vrbosce sardinkárna. Již dávno není v provozu, Zdenko, kvůli odpadu z ní, ale stále stojí. Je to památkově chráněný objekt, tedy spíše ruina. Škoda. Snad se někdy stane součástí místního kouzelného rybářského muzea.
Další způsob lovení je do sítí – sítě se na noc rozvezou a brzo ráno se stahují s různorodým úlovkem. Mezi nejběžnější a přitom nejkvalitnější chorvatské ryby patří brancin, orada, kovać a zubatac. Kováč, neboli šampijéra, tak ji nazýváme doma, je drahá ryba. To je radosti, když se chytne! Na trhu stojí přibližně 700 Kč za kg. Pokud byste raději jen něco malého, vyzkoušejte sardinky. Sem tam se zachytí do sítě langusta, krab, škarpína, chobotnička... Jednou jsem viděla, jak rybář dostal pokutu při kontrole sítí. A víte, za co ji dostal? Měl moc malá oka na sítích. Chytal tím pádem i takové malé rybky, které měly šanci ještě proklouznout a dostat svobodu. Lovení „na panulu" je tažení vlasce - špagátu s několika návazky za lodí. Takto se chytají ryby „špágry".
Ale nezapomenutelný je lov úhořů. Ti se také loví na vlasec - šňůru ponořenou přes noc v moři. Úhoř je pro mne jedna z nejtajemnějších ryb. Má nečekaně prostornou tlamu, vybavenou drobnými ostrými zuby, v níž má úhoř překvapivě pevný stisk. Je dobrodružství ráno vytahovat úhoře až metr dlouhé. Ulovili jsme jich posledně 13 kousků. Přitom mne jeden úhoř kousnul do ukazováčku. Moje nešikovnost. Ječela jsem jako blázen a mrskala rukou, aby se pustil. Odletěl přímo do moře. To se mu určitě líbilo. Méně mně. Ale týden jsem nemusela mýt nádobí! No tak, nedej se kousnout! Při jejich lovu si vždy vzpomenu na Hrubínovu básničku: Úhoříčku, úhoři, jaké je to na moři? Já jsem nebyl, Pepíku, ani u vás v rybníku!
To brzké ráno, když jsme šli vytahovat úhoře, bylo moře klidné a rovné jako olej. Jen jsem viděla v dáli takové čárky na hladině. Byly to hřbety delfínů. Lehla jsem si na břicho, na příď lodi, a dívala se fascinovaná touto podívanou na moře. Lehounký opar se vznášel nad hladinou, slunce vycházelo, všude mír, klid.
Ale čí to cítím na sobě neobvyklý pohled? Jsme na lodi jen dva a mužíček spokojeně podřimuje. Ten to není... Podívala jsem se pod sebe do hlubin moře. Co to tam nevidím!!? Nevěřím svým očím! Přímo pode mnou, jen natáhnout ruku, je pod hladinou obrovský delfín! Tlamou nasměrovaný přímo ke mně, k lodi, a zírá na mne ze vzdálenosti jednoho metru s naprostým klidem. Malinko se celým tělem pootočí doprava, doleva, jako by si mne chtěl lépe prohlédnout. Sálá z něho ledový klid. Zato mně se rozbušilo srdce jako zvon! Puls tak 180! Oněměla jsem úžasem a následně respektem. Přeci jenom nejsem zvyklá se každý den dívat do očí takovému kolosu.
Byl majestátný. Bleskne mi hlavou, že v moři, při plavání, bych ho tedy potkat nechtěla! Loďka mi dává jistotu. A najednou vím, že nás delfín přišel pozdravit. Usmívá se na mne. Nestojím nad ním, ale ležím ve vodorovné poloze jako on. Jako ryba. Jsme si rovni. Nebo snad má převahu?
Ano, to věčné dilema, člověk a zvíře. Stařec a moře. Betty McDonaldová. Když nastaly deště. Quo vadis... Mám zvláštní pocit. Jak bych to, moji milí, popsala? Takový všeobjímající pocit. Snad souznění s přírodou, se vším živým, s vesmírem? Jistě znáte ty ojedinělé, celkem nevýznamné okamžiky v životě, které jsou pomíjivé, ale stále se k nim tak nějak vracíte? Takové je i moje letmé setkání s delfínem.
Najednou vím, že to, co jsem mockrát četla o jeho dobrotě a inteligenci, je pravda. Již nepochybuji o moci delfínů zachránit loď či člověka při bouři, při katastrofě. Viděla jsem totiž jeho oči.
Oči delfína.
Jako by říkaly: Poutníku bláznivý, zastav se na chvíli na tom světě širém...
Zastavte čas!