V dnešním parném dni, kdy se mi nechce ani na zahradu, sedím u počítače, pročítám články, které jsem nestihla přečíst – měla jsem jiné naléhavé povinnosti. Na jeden článek nemohu nereagovat. Napsat komentář k článku myslím už nepřipadá v úvahu, nikdo by to nečetl, řeším to touto formou. Článek se jmenuje Širé, rodné lány, buďte vy nám požehnány od autorky Mileny Douškové.
Nejprve k článku samotnému (omlouvám se, ale musím uvést na pravou míru některé nepřesnosti):
- úvodní fotografie určitě nezobrazuje českou nebo moravskou krajinu – naše kostelíky jsou jiné.
- pisatelka píše, že procházela lány obilí, které se mělo do měsíce sklízet, a náhle se objevila žlutá záplava. V té době, kdy dozrává obilí, již řepka dávno odkvetlá. Ta kvete v květnu. V době, o které pisatelka píše, jsou již řepková pole zelená, spíš šedozelená. Viděla-li jste, paní Mileno, ještě žluté pole, byla to hořčice. Ta se ale pěstuje v mnohem menší míře.
- další nepřesnost, nebo spíše neinformovanost, která je v článku je, že se mouka k nám dováží. Je tomu přesně naopak, z naší republiky se obilí vyváží.
Souhlasím s paní Milenou v těchto bodech:
- píše, že se vytratila úcta k polím. S tím souhlasím na 100%. O příčinách tohoto stavu se napsalo mnoho, dnes se tímto problémem nechci zabývat, je to na dlouhé psaní. Musím napsat, že rozum mi zůstává stát a srdce krvácí, vidím-li, jak se zabírají nová a nová pole na stavbu nových skladů a hangárů. Nic nemám proti těmto stavbám, proč se ale staví na nejúrodnějších rovinatých polích v Polabí, kolem Prahy?
- souhlasím též s názorem pisatelky na dovážené potraviny. Mám ale otázku: Proč se to vše k nám dováží? Odpověď: Protože to naši lidé kupují. Nekupujme to, a nebude se to dovážet. Pamatuji si doby, kdy vše, co bylo z dovozu, bylo podle většiny obyvatel naší země „nej“.
Nad vším tuzemským se ohrnoval nos. A máme, co jsme chtěli. Konzervárny zkrachovaly, většina provozů musela omezit výrobu, protože nebyl odbyt.
Na závěr se chci zastat řepky, která je neprávem zatracována.
Rozkvetlé žluté pole jsou krásné. Už moje babička říkala, že co je hezké, je taky užitečné. Posuďte sami podle obrázků od nás z Českého středohoří. Ale teď vážně.
Snad všichni vědí, že se musí plodiny na polích střídat, říká se tomu osevní postup. Nemůže se pěstovat jenom obilí. Řepka do osevního postupu „pasuje“. Stejně tak se nemůže pěstovat několik let po sobě na jednom poli řepka. Vím, jsou takoví „zemědělci“ – jsou to převážně velké akciovky nebo s.r.o., brzy na to ale doplatí, až se jim na poli přemnoží choroby a škůdci.
Další mýtus je, že jsou z řepky enormní zisky. Jak kdy. Řepka je plodina velice náročná na finance – drahá osiva, prostředky proti chorobám a škůdcům jsou rok od roku dražší, a když se řádně nepohnojí (hnojiva taky stále zdražují) výnosy sotva zaplatí náklady. Navíc je citlivá na počasí. Když se zaseje, musí napršet, aby včas a pravidelně vzešla. Nejkritičtější období je zima, nejhorší jsou holomrazy, ty dokážou zničit porost na celém poli. Nezmínila jsem se o dřepčících, hraboších, blýskáčcích a jiných potvorách a houbových chorobách, stále se musí něco hlídat.
Řepka je náročná na agrotechniku. Musí být zaseta do 20. srpna, jinak nestačí do mrazů odrůst a zimu nepřečká. To je důvod, proč se například v naší oblasti v minulosti řepka v takové míře nepěstovala. Znám to ze zemědělského družstva, kde jsem pracovala. Řepka se nepěstovala proto, že se to nestíhalo, nebo se pěstovala jenom na minimální ploše.
Co jsem napsala výše, je obhajoba řepky očima zemědělce. Z celospolečenského hlediska je řepka nenahraditelná pro tukový průmysl. Řepkový olej je, snad po olivovém, nejzdravější.
Na závěr se chci zmínit o přimíchávání řepkového oleje do nafty. Na to jsou různé názory, já sama nedokážu posoudit, je-li to správné. Jedno je ale, podle mého selského rozumu, na tom všem pozitivní. Existuje „plán B“. Tím mám na mysli to, že kdyby došlo k nejhoršímu, naftová krize, zastavení dodávek nafty a jiné katastrofy – máme řepku a poradíme si sami.
Není nad optimistickou mysl!
