Oslavila jsem sedmdesátku s chutí vitální ženy, mající přehled o svých činnostech, financích, přátelích, módě a pejskovi, až se jednoho rána vše zadrhlo. Možná bylo přílišné vedro nebo jsem nebyla ve formě, ale začalo to nevinně a nyní se cítím ohrožená. Zatím jen na duchu.
Každé ráno polykám barevnou duhu ozdravujících bobulí a nehloubám nad tím, který prášek co léčí, jsem spokojená, že pan doktor dbá o moje zdraví, ale začíná se ukazovat, že budu muset navštívit v blízké době dalšího specialistu. Začínám zapomínat, divím se věcem, které až dosud byly samozřejmostí.
Do „špajzu“, který je na chodbě, chodím někdy úspěšně až na druhý pokus, lednička je polepená poznámkovými papírky, v kredenci mám zásoby nepotřebných ingrediencí a to, co je nezbytné k uvaření obědu občas chybí, takže jsem mistryní improvizace, naštěstí, co si uvařím, také sama sním nebo vyhodím. Řád se snaží udržet Čikina, která s neochvějnou pravidelností nastoupí v šest hodin večer a pronásleduje mě na každém kroku do chvíle, než mi dojde, že je čas večeře. Neverbální pokyny obohacuje významným olizováním, propnutím předních tlapek do prosícího triku, říkám tomu obrácený kočičí hřbet, a nakonec spokojeně zakotví u plné misky.
Zatím jsou nežádoucí stavy roztržitosti nenápadné, ale vše začíná gradovat. Jednoho rána, při pobízení pejska k odchodu na vycházku, jsem bezmyšlenkovitě zapila medikament a ve chvíli, kdy byl v polovině cesty do žaludku, jsem si uvědomila, že jsem zapila žvýkačku shodného tvaru i barvy jednoho z léků. Skvělé placebo, dobře se polykalo, tlak byl celý den v normě.
Při odpolední návštěvě u přítelkyně se potvrdila závažnost mého stavu. V pohodovém prostředí plném vzpomínek na studentská léta, listování v albech a literárních skvostech milovnice českých klasiků jsem se vznášela v uměleckém meziprostoru, dokud mě nevrátila na zem nutnost návštěvy toalety. Přítelkyně mě poučila, jak spláchnout úsporným způsobem. "Řekneš raz, dva, tři a stiskneš!" Zvědavě jsem prohlížela zařízení na hlasové ovládání, tak jsem totiž pochopila návod, opatrně špitla jedna, dva, tři a smáčkla splachovadlo. Za velkého hlomozu se vyprázdnil celý rezervoár. Někde je chyba, pomyslela jsem si a opět, tentokrát hlasitě vřískla na mísu doporučené zaklínadlo, bohužel, se stejným výsledkem. Vyplýtvala jsem několik dávek vody a zklamaně reklamovala u kamarádky nevhodný návod. Princip úspory byl jednoduchý, stisknout „čudlík,“ počkat tři vteřiny a opět stisknout.
Pobavily jsme se a já se utěšovala, že chyba byla v nepřesné instrukci. Se záchodem jsem si povídala poprvé v životě a doufám i naposledy.