Při své nedávné cestě do Bavorska jsem zase jednou po dlouhé době zažila na hranicích kontrolu dokladů. Najednou se mě zmocnil starý známý pocit, kterého se snad do smrti nezbavím. Že jsem něčím podezřelá, provinilá, že mě zkrátka celníci přes hranice nepustí. Skoro až závidím těm hodně mladým, že tenhle pocit neznají.
Jako učitelka němčiny jsem před listopadem ani jednou nevyjela na Západ. O to víc jsem však jezdila do NDR. Na výlety, na jazykové kurzy, na návštěvu. A přes občasné nerváky, které jsme zažívali právě na hranicích, se mi některé cesty vybavují jako úsměvné. To, když jsme jezdili na letní výměnné pobyty s 20 vybranými nejlepšími žáky z jazykové školy. Jednalo se o 13leté, výjimečně i 14 – 15leté děti. Jako dozor jsme byly dvě kantorky, mladší kolegyně Markéta se zkušenostmi táborové vedoucí a já coby “jazykový expert“. Cestování z Budějovic do partnerského kraje Suhl představovalo celodenní jízdu s pěti přestupováními, přeplněné vlaky s narůstajícím zpožděním, předem vyprodané místenky nebo místa někým klidně obsazená, zmeškané spoje, nemožnost dokonalého dozoru nad dětmi. Ještě dnes mě děsí pomyšlení, že tehdy jsme byly opravdu často „jednou nohou v kriminále“. I tak to ale bylo fajn.
Jedna cesta byla obzvlášť „řádně vypečená“. Do NDR se jezdilo na občanský průkaz a tzv. cestovní přílohu s delší platností. Nezletilci však měli jednorázovou cestovní přílohu opatřenou fotkou. Jenže tentokrát s námi jel také 15letý Mirek. Ten byl v péči babičky a s ní jezdíval od dětství k příbuzným do Rakouska na dětský pas. Po dovršení patnácti let dostal občanku a jeho pas pozbyl platnosti. Musel mít jako my dospělí cestovní přílohu k občanskému průkazu. Cesta do NDR byla pro něj něčím novým. Babička se ve „východních“ dokladech nevyznala a Mirkovi dala jen přílohu. My jsme s Markétou sice doklady před odjezdem letmo zkontrolovaly, ale Mirkův případ nám unikl. Příloha jako příloha. Když to objevili celníci, odmítli kluka pustit dál. Neoblomily je naše prosby, ať ho zapíší do cestovní přílohy jedné z nás. Co dělat? Cesta byla pevně dohodnutá s německou stranou. Museli jsme jet. Na dlouhé rozmýšlení nebyl čas. Vlak čekal na nás. Chtěla jsem jet s klukem zpátky, Markéta se bála němčiny. Teprve, když nám dráhy přislíbily pro Mirka doprovod až do Budějovic, bylo rozhodnuto. I tak jsme ale pokračovali s velmi smíšenými pocity, že to takhle hloupě dopadlo, a po dojezdu do cíle jsem hned volala do Budějovic, zda se vrátil v pořádku. Babička byla na rozdíl od nás celkem bezstarostná. A tak Mirek přijel sám druhý den za námi, ve svých 15 letech absolvoval 500 kilometrů jízdy do ciziny a všechna přestupování a stal se hrdinou dne.
Mirek ale nebyl náš jediný malér. Další zážitek nám uchystala Andrea. Byla to dívka rozvedených rodičů, narozená v tehdejší Německé spolkové republice. Otec byl Holanďan, matka Češka. Byla to veselá
kamarádská holka, která se od ostatních dětí odlišovala snad jen tím, že uměla lépe německy, protože základy dostala v NSR, kde žila do 6 let. Její původ mi byl znám, ale nenapadlo nás, že má po otci nizozemské občanství. Při naší kontrole dokladů před odjezdem se vytasila s nizozemským královským pasem s korunkou, který všechny děti obdivovaly. Neznalé poměrů Západ-Východ jsme však ani my učitelky netušily, že se na ni vztahují jiné podmínky než na nás. Na hranicích musela 14letá dívka vyplnit coby „západní občanka“ před vstupem na území NDR přihlašovací formulář. Nikdy předtím v NDR nebyla a tuhle formalitu absolvovala poprvé. Pak teprve mohla jet.
Naši žáčci byli velmi podnikaví a schopní, a to nejen jako němčináři. Každý vezl z domova seznam věcí, které má v NDR koupit. Vévodila tomu čočka, následovaná pudinky, omáčkami, kořením, nechyběly ani věci do kuchyně, oblečení pro mladší sourozence, hračky, kosmetika. Peněz jim matky daly vždycky až moc. Jelikož se už celkem dobře domluvili německy a v tom kraji nás měli rádi, protože jejich děti jezdily zase k nám, sehnali téměř vše. Ačkoliv jsme je poučily, že dovézt mohou maximálně za našich 300 korun, moc na to nedbali. Když jsme se blížili na zpáteční cestě k hranicím, jindy veselá parta začala ztrácet humor a nakonec seděli všichni jako zařezaní. Pak z nich pomalu lezlo, co všechno mají nakoupeno. Bylo jasné, že oplétačky s celníky budeme mít především my pedagožky. Nutno ale říct, že celníci přistoupili k dětem celkem blahosklonně a nekontrolovali je. Pak opustili náš vagón a v Děčíně všichni, Češi i Němci, vystoupili. Když byli celníci venku, vždycky to znamenalo, že je kontrola u konce. Dětem se vrátila kuráž a začaly se předvádět, co kdo veze a kde to schoval. Ale vlak nejel a nejel, což bylo zlé znamení, že ještě něco není vyřízeno. Najednou se z celnice vyřítili dva a rovnou to nabrali k nám. Děti začaly znovu schovávat nakoupené věci, cpaly je i pod sedadla. Jeden německý celník vrazil k nám a vyštěkl: „Kde máte to holandské dítě?“ Proboha, to nás snad podezřívá, že jsme holku přes NDR propašovaly na Západ? Ne, to jen Andrea, občanka nizozemského království, neodevzdala odhlašovací formulář, že opouští území NDR. A pak už se vlak dal konečně do pohybu a nám nastal čas hromadného radování, jak nám to všechno tentokrát pěkně vyšlo. Lidi, to byly cesty!
