Někde jsem se dočetla, že nás mozek pracuje velmi "úsporně" - nic nezapomíná, ale méně důležité zážitky nechává "spadnout" až někam na dno a zachová nám v paměti jen pro nás důležité věci či pocity. Některé si pamatujeme celý život.
Jsou to ty, které někdy ohrozily náš život - když jsem v 5 letech skočila na prkno s rezavým hřebíkem, který projel nejen teniskou, ale i mou nohou, jsem dodnes nezapomněla. Pak si pamatujeme příjemné zážitky - první lásku, vytoužený dárek nebo hodnou paní učitelku v 1. třídě nebo naopak nespravedlivého profesora či šéfa. Jsou ale historické okamžiky, na které bychom neměli nikdy zapomenout a to jsou události, které se týkají naší vlasti.
Málokdo si asi pamatuje hitlerovskou okupaci 2. světové války, protože byl buď malé dítě, nebo ještě nebyl na světě, ale určitě si všichni pamatujeme sovětskou okupaci 21. srpna roku 1968. "Bratrskou" pomoc pěti spojeneckých armád v režii SSSR zapomenout nelze. Je to den, kdy každý ví, co právě dělal.
Já například jsem právě byla s manželem třetí den na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25.srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, až nějací francouzští turisti nám dali k dispozici své radio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Vždyť před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou "růžových zítřků"! Byl to obrovský šok. Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma, co se tam s nimi děje. Také jsme se dozvěděli, že byla na neurčito přerušena letecká a snad i pozemská doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit. V našem kempu nás hlídala bulharská milice. Naše dovolená vlastně skončila dříve než začala.
Bulhaři k nám vůbec nebyli vstřícní, podléhali sovětské demagogii o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nic jiného nebylo k dostání než rajčata, papriky a trochu slunečního oleje. K tomu nedobrý, drolivý chléb, na který jsme stáli frontu. Pitná voda tekla až večer na vzdáleném místě. O teplé vodě se nám mohlo nechat jen zdát. Lečo dodnes nejím.
Vrátit domů jsme se mohli až po ponižující dohodě se Sovětským svazem. To jsme se ale dozvěděli až po návratu. Po téměř pěti týdnech pro nás přijely dva autobusy, které vyslal podnik a ty nás vezly tři dny domů. Byly to obyčejné autobusy městské dopravy ve velmi špatném technickém stavu, mnohokrát jsme cestou opravovali. Na cestu jsme se museli sami zásobit potravinami. Nakoupili jsme za zbytek kapesného rajčata a papriky a chleba, vodu jsme měli v láhvi a během cesty doplňovali při tankování u čerpadel. Jeli jsme ve dne v noci až do Brna, kdy byla první větší přestávka, protože řidiči si museli odpočinout.
My chodily brzy ráno po Brně a z nápisů na zdech a silnici jsme se dovídali novinky. Koupili jsme si Květy a četli ještě necenzurované zprávy. Ty Květy mám dodnes schované. Další otřesný zážitek jsme zažili před Prahou - ta byla jako věncem omotána ruskými tanky, jejichž hlavně mířily na naši krásnou Prahu. Po strastiplné cestě jsme se konečně setkali se svými blízkými a postupně se dovídali, co se tu všechno událo.
Byla to má nejdelší dovolená, na kterou mám ty nejhorší vzpomínky. V Bulharsku jsem už nikdy nebyla.
Oživte také své vzpomínky na tuto dobu a vyprávějte o ní svým vnukům, budou věřit více vám než zkreslené historii.
