Je po šesté hodině ranní a louka Nad pekárnou se už koupe ve slunečním svitu. Nad zoraným polem, kde před časem stálo zlaté obilí, se zvedá mlhavý opar. V dálce se pasou čtyři srnky a asi tak pět volavek loví myši. A co jich tady je, těch myší. Rex strčí čenich do jedné díry a myš vyběhne druhou a pod psím ocasem kolem mé nohy se dává na útěk. Ještě, že mám gumáky, myší se dost štítím.
Pokračujeme v procházce určeným směrem, ale pak vlevo zahlédnu něco sedícího v trávě. Zajíc! Opatrně se přibližujeme. Ale to se už ze zajíce klube volavka. Pořád sedí na místě, tak podivně schoulená. Asi se po studené noci ještě nezahřála. Udělám ještě pár kroků a čekám, že se vznese, už nás totiž uviděla. Nic, pořád strnule sedí.
Opatrně, tiše se krademe blíž. Ale pak už mi je jasné, že s volavkou něco není v pořádku. Přiblížíme se asi na metr od ní a ona se pokusí vzlétnout. Spadne zobákem do trávy, křídla rozložená a dělá mrtvého brouka.
Je raněná, něco má zřejmě zlomeného. Volám mobilem SOS manželovi. Odcházíme od volavky a děláme takový půlkruh, v mlází se před námi schová srna s mláďaty.
Po chvíli se vracíme k volavce a já zjištuji, že je to volavčí mládě. Chuďátko malé, zřejmě přecenilo své síly a je úplně vyčerpané. Srdnatě se proti nám zvedá do bojového postoje. Syčí, otvírá zobák a roztáhne křídla, ale znova sklesle sedá.
Za dvacet minut přijede naším červeným Kaloskem manžel, má krabici, do které chceme unaveného ptáka vzít. Na louce by ho určitě chytila liška. Přiblížím se zezadu a bez problémů volavku chytím, ale když ji lehounkou zvednu, je mi do pláče. Volavka má úplně rozdrcené nohy od kolenního kloubu dolů, visí jí jen na šlachách, obě.
Rexík poštěkává a my ji nakládáme do auta. Ale co s ní? Nechat ji na louce svému osudu a bude v horku trpět celý den a nebo ji roztrhá nějaký dravec. Nebrání se, je vysílená přílišnou ztrátou krve. Neradi, ale musíme ji utratit. Já mám smutek na duši, ale bylo to asi správné řešení. Nemohli jsme nic jiného pro ni udělat, než jí zkrátit její utrpení.
I takové může být moje ráno.