Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.
Vážení, řekne-li se chorvatština, většina z nás si myslí, že tento jazyk je snadný. Ano, Jadran mluví slovíčkama, kterým přece, my Češi, tak dobře rozumíme. Je to slovanský jazyk. Ale varuji předem, není tomu tak vždy. To co slyšíme, není kolikrát totožné s tím, co nám vytane na mysli. Mockrát jsem se o tom přesvědčila a pak jsem koukala jako výr či spíš vejr, co že mi to ti vykutálení Chorvaté vlastně chtěli říci. A já, samozřejmě, jako hlupáček, jsem pochopila úplně něco jiného! A to jsem si myslela, že chorvatštinu ovládám! Přesto doporučuji, přátelé, neberte chorvatštinu alespoň v tomto článku příliš vážně, ale tak dovolenkově, prázdninově.
Pokud vás místní vítají po příjezdu v "kuče" (docela solidním domečku, není to barabizna) větou "Dobro došli", věřte, že se vás neptají, zdali jste dobře došli, ale radostně volají: "Vítáme vás!"
Pokud je venku po chorvatsky "vedro", znamená to, že je jasno. Pokud jste "mršavá", nebojte se, nemáte lepru, ale jste jen hubená.
Pokud máte "sličný obraz" Mony Lisy, chválí vás, neb máte podobnou tvář jako dotyčná a ne, že jste miliardářem a šťastným majitelem toho obrazu. Pokud je někdo "bezobrazan" tak je drzý... No, tak se v tom potom tady vyznejte! Není obraz jako obraz!
Ale mluvit chorvatsky je snadné. K češtině přidáte ruský přízvuk a vznikne směšný jazyk, kterým zde mluví skoro každý turista, tak zvaný, Čechochorvat. Taková jsem byla z počátku i já. Vzhledem k tomu, že manžel umí dost dobře česky, nepoznala jsem, kdy na mne mluví chorvatsky a kdy již mluví česky. A tak jsem se s ním domlouvala touto hatla patla mluvou. Vyhovovalo nám to. "Nema probléma".
Chorvatský Jadran je takové naše české moře. A víte proč, moji milí? To moříčko je totiž stejně útulné jako naše milovaná, útulná česká krajina. Místo zelených údolíček jsou zde oblázkové plážičky, místo cvrlikání vlaštovek, cvrlikání cikád, místo na houby se zde chodí na ryby. Není v tom zase takový rozdíl. Nehrozí tu žádné vlnobití, žádní žraloci, vládne tu pohoda, pohostinnost, slunce a rudé víno.
Občas je zde ovšem slyšet křik. To bodří Chorvaté spolu diskutují, většinou již od rána, sotva vstanou, až do pozdního večera. Hovoří rádi, dlouze a hlavně vášnivě. Jako by šlo o život. Vždy jsem si myslela, že se hádají. Sedí na lavičce, partička starších mužů, já tomu říkám parlament, a živě klábosí o ničem stále dokola. Náš místní parlament je umístěn pod kostelem na lavicích stanice autobusu č. 111. Místní muži zde sedí tak trochu jako slepičky na bidýlkách. Pohledem znalců hodnotí procházející spoře oděné turistky, spokojeně pobrukují, pokuřují a představují si, jak dotyčnou přinejmenším objímají a laskají ve vodorovné poloze na pláži. Určitě jí v duchu rozepínají i horní díl plavek. Oni ale i při takových erotických představách nehovoří, oni na sebe hulákají, překřikují se, přesto, že od sebe stojí nebo sedí na vzdálenost podání ruky. A gestikulují jako mistři karate černého pásku.
Nejdříve jsem se domnívala, že jsou zde na ostrově místní muži postiženi nějakou genetickou hluchotou, ale mýlila jsem se. Prostě, kdo víc „víče", křičí a překřičí druhého, ten je důležitější.
Na jediného neřvoucího Chorvata jsem natrefila v ordinaci. Byl v bílém plášti, když mi s láskou diagnostikoval zlomeninu kotníku. Sděloval mi to tak procítěně až intimně, že jsem se ho lekla. K mému úžasu nehulákal. Pojala jsem podezření, že neni místní! A měla jsem pravdu. Víte odkud byl? Ano, od nás, z Čech! Srce mi zaplesalo nad tou noblesou.
Zato já jsem vyluzovala zvuky jako siréna, skučela jsem, vlastně neskučela. Řvala jsem jako tur bolestí a on mne mírným hláskem napomínal. "Polako, polako" – pomalu, pomalu. "Nevíkaj, nevíči"... nekřič! Nevydržela jsem a poprvé jsem použila jejich klasické: "Odjebi", a dodala jsem slušně, "molim". V překladu: Vypadněte, prosím. Teprve později jsem zjistila, že gradace tohoto zoufalého výkřiku je: "Jebi se!" Což se dá nejslušněji přeložit jako: Kašlu na tebe. Ale to jsem naštěstí v ordinaci nepoužila. Vidíte přátelé, jak se někdy šikne znát i pár peprných slovíček v cizí řeči a nejenom se orientovat na to slušné: Dobar dan! Hvala. Děkuji!
V ordinaci jsem měla bolestí i vedrem "oznojenu kosu", zpocené vlasy, a celý ten zážitek byl pro mne "úžasny" – otřesný!
Přesto na jeden zážitek nikdy nezapomenu. Povím vám ho, přátelé, ale slibte mi, že se následně nebudete pohoršovat... :)
Tak tedy, tenkrát jsem myslela, že to tady na ostrově opravdu, ale opravdu zabalím. Představte si, že usínáte s milovaným vyvoleným, tetelíte se štěstím a nejednou slyšíte mezi jeho sladkým pochrupováním:
"Ja hoču spávat. NEMRDAJ!"
Nevěřím svým uším!
Jsem v šoku.
Vždyť nic nedělám, ležím jako myška!
Nesouložím!
Moje trénování zenového klidu se otřásá v základech. S neandrtálcem a ještě k tomu s primitivním neandrtálcem tady nezůstanu ani minutu! Šmátrám zmateně ve tmě po lampičce. Zvrhnu skleničku s vínem do počítače. Konečně rozsvěcuji a se zamženýma očima, rozšířenýma do nekonečna, listuji ve slovníku... m m m mr mrd mrda mrdat = hýbat se, vrtět se... Vyčerpaná klesám a zhasínám. Ani ten počítač mi snad už tak nevadí... Oprosti láska... promiň... nejsi neandrtálec! Nema probléma.
No, věřili byste tomu, přátelé, jak je ta chorvatština zákeřná?
"Laku noč!" Dobrou noc!
"Volim Te."
Tu poslední větu netřeba překládat? Ne, nejsou tu volby.
Nechci, abys byl primátorem, senátorem, prezidentem... jen milujícím manželem. I navzdory našemu věku a navzdory chorvatštině.
Miluji Tě.
Tvoje "mrdalo" = v překladu popleta