Dnes jsem se sešla v kavárně Slavia se svou kamarádkou z dětství, s kterou jsme se neviděly čtyřicet let. Bylo to dojemné a hezké.
Musím začít dětstvím, protože čím jsem starší, tím víc si vážím toho, že to moje bylo tolik hezké. Moji rodiče mi dali do života dobrý grunt a stejně tak mé kamarádce. Trvalý pocit lásky a harmonie. Zavzpomínaly jsme si na naše rodiče, ale i naše kamarády a lásky. Cítily jsme obě ke svým rodičům ohromný respekt.
Vyrůstaly jsme s partou kamarádů, kluků, u jablonecké přehrady. Bydlet u přehrady bylo moc prima. Velice rychle jsme se naučily plavat. Obě jsme zavzpomínaly na léta, kdy jsme v pěti letech padly do vody a snažily se bez kruhu plavat "čubičku", nepropadly jsem pominuté panice a hle, zjistily jsme, že plaveme. Chytaly jsem s kluky malé rybičky a ty přepouštěly do velkých sklenic od okurek a tahaly jsme to domů a druhý den jsme zase vypustily a zase třeba vylovily jiné.
Byl to moc pěkný, bezstarostný čas, čas našeho líbezného dětství. Přehrada umožňovala i další naši zábavu, byla tam plovárna a dřevěné kabiny, podobné těm, které kdysi bývaly na Žofíně. Bylo to takové naše krásné rozmarné léto. Stoly na ping-pongy, hřiště na volejbal a zastřešená velká otevřená bouda, kde jsme, když začalo pršet, mastily karty. Žízeň a hlad jsme hasily oranžovou či růžovou limonádou s brčky, a jídlo jsme mívaly z domova. Bylo to nádherné období, na které se hezky vzpomíná.
Tehdy bylo vše tak hezky otevřené, rodiče nás zkontrolovali otázkou "Co bylo ve škole?", prohlédli si naše úkoly, někdy poradili, byla to trochu jiná doba a byla moc a moc hezká.
Dnešní naše zavzpomínání bylo milé a řekly jsme si, že se budeme scházet pravidelně. Moje kamarádka dlouho nikam nemohla, protože se starala o svého nemocného muže, který nedávno zemřel. Přestěhovala se do Prahy do bytu po své tetě. Zaradovaly jsme se jako malé holky, že se opět budeme po tak dlouhé době vídat, a že jsme se vypátraly.
Zůstaly jsme samy sebou, a vzpomínaly jsme na všechno.
