Navazuji na první díl svých vzpomínek (Vzpomínka na naše hezké dětství).
Tak jsme to dlouho nevydržely a setkaly se v kavárně Slavia podruhé. Bylo nám tam dobře, profesionální klavírista a živá hudba nás velmi naladila. Skvostný interiér a dobrá obsluha.
Poprvé jsme seděly s výhledem na budovu Národního divadla. Nyní jsme si sedly k oknu s výhledem na Hradčany. Krásný výhled na siluetu večerních Hradčan jako fantastická frekvenční křivka. Opravdu nádhera. Dobře naladěné jsme pokračovaly v našich vzpomínkách.
Tentokrát jsme se dopracovaly na gympl. Gympl se svými prvními láskami, tanečními a snad jedny z nejhezčích vzpomínek našeho života. Mládí je krásné. V tanečních jsme obě vyčuhovaly na parketu svou výškou, nosily nízké podpatečky, abychom nepřevyšovaly naše milé spolužáky, kteří byli někteří menší než my a teprve časem vyrostli. Naši milí spolužáci. Naše maminky vymýšlely šaty a samy nám je šily, abychom byly na parketě ty nejhezčí holky. Dokázaly z ničeho udělat po večerech a nocích krásné modely. Pošívaly nám šaty perličkami či malými korálky. Taneční a kluci, to byla vzpomínka na naše první lásky. První polibky a první choulení. Bylo to tak nevinné a krásné.
Ve škole jsme obě měly cit pro jazyky, bavila nás francouzština. A chodily jsme obě ještě na angličtinu nepovinně. Učil nás pan profesor Hošek, který měl velký respekt u studentů, ale také vyžadoval, abychom se jazyku my studenti učili a připravovali se. Kladl velký důraz na výslovnost, kterou s námi poctivě procvičoval. Pak nás obě bavil zeměpis, dějepis a chemie. Obě jsme bez vlastní volby byly přiřazeny na přírodovědnou větev, protože tam bylo málo holek. Pro nás to byla vlastně potom velká výhoda, že jsme neskončily v babinci humanitní větve a celé čtyři roky jsme si užívaly v klučičím kolektivu plno legrace a recesí, na které se nedalo zapomenout.
Obě jsme si doznaly, že to byly časy nejhezčí v našem mládí. Obě jsme byly neobyčejně pilné a houževnaté, avšak skromné. Dokázaly jsme se plně soustředit a chápat a to přinášelo naše dobré studijní výsledky. Nebyly jsme žádné šprtky. Ale studium nás bavilo.
Taky jsme šly párkrát za školu a do omluvného listu si napsaly žaludeční či menstruační bolesti a zdrhly jsme k přehradě na tenisové kurty. Tam se nám líbilo nejvíce a tam jsme se vyřádily i se staršími hochy, kteří nás učili hrát. Pak jsme si šly zaplavat. Užívaly jsme si krásné slunné dny. Také se stalo, že jsme se nepřipravily na fráninu a než bychom lhaly, tak jsme dobře znaly frázi: "Excusez moi, monsieur professeur, je ne suis pas préparé, parceque j´ai été malade" - přeloženo "Promiňte pane profesore, nejsem připravena, protože jsem byla nemocná". Tuto zdvořilostní větu uznával a vždy jsme dostaly druhou šanci a tu jsme nikdy nepropásly. Byl shovívavý a spravedlivý a dodnes na něho vzpomínáme s láskou. Měli jsme všichni k profesorům velkou úctu a je pravdou, že profesoři měli autoritu a respekt. Hodně nás naučili.
Občas jsme doma v rodině prožívaly ne úplně příjemné chvilky, kdy rodinné setkání bylo hodinou pravdy a musely jsme slušně doznat bez přetvářek, co jsme kde ztropily, protože pak nám bylo odpuštěno. Bylo to určitě lepší, než když někteří lhali a měli neustálé problémy.
Pro nás obě byla rodina takové klubíčko, jak říkávala moje milovaná maminka. Obě jsme se s odstupem času zasmály těm všem příhodám a příběhům. Tolik hezky jsme se pobavily, že čas uplynul tak rychle, že byla tma a ta silueta Hradčan byla nádherně nasvětlená a vystupovala jakoby z pohádky. Obejmuly jsme se a rozloučily, tak zase brzy ahoj!
Pokračování příště...
