Na první pohled to vypadá, jako bych i já před šesti lety podlehl módní cyklovlně, pořídil si kolo, příslušné oblečení a začal čas od času brázdit silnice v okolí svého bydliště a pokud možno tak, abych byl svým sousedům pěkně na očích. Skutečnost je ale trochu jiná. Ve svých dvaašedesáti letech jsem se pouze vrátil k tomu, čeho jsem víceméně nedobrovolně musel nechat ve svých sedmnácti letech.
Na dětském kole jsem se učil jezdit snad v pěti letech. Jakou mělo značku nemám tušení, vzhledem k tomu, že se psal rok 1952-53, bylo zřejmě poskládané z nejrůznějších dostupných a použitelných komponentů. Výuka to byla náročná a plná pádů, na zatravněném dvorku naštěstí do měkkého. Za pár týdnů už to šlo (o přídavných zadních kolečkách jsem tehdy neměl ani tucha), ujel jsem prvních pár metrů, které se přibývajícími léty měnily v kilometry už na tátově kole se štanglí (rámem) nebo na mámině dámském s barevnými síťkami kolem zadního kola (aby se do drátů nezapletla sukně).
Moje nadšení z jízdy na kole (že to je občas dřina jsem si dlouho nepřipouštěl) muselo být tak viditelné, že jsem tuším ke třináctým narozeninám dostal kolo závodní – zbrusu nového Favorita, v té době prestižní značku na nevelkém československém trhu. Jakým způsobem kolo naši coby normální pracující obstarali mi není dodnes jasné, byl to samozřejmě velmi úzký profil pro pár vyvolených… Nu stalo se a já mohl hned po jarním tání vyrazit na silnice v okolí svého bydliště, tehdy Františkových Lázních.
Favorit byl závodní, berany, čtyřkolečko, dvoutalíř, šlapky s klipsnami a samozřejmě galusky. A ty nás v následujících letech potrápily snad nejvíc. Koho že nás? Snad ve stejné době dostal Favorita taky Josef, jenž chodil ve stejném ročníku základky do áčka a třetí do party byl Franta, spolužák z našeho céčka. Ten se musel spokojit značkou Sport z Esky Cheb, ale pokud jsme jezdili trénovat, pohodlně nám stačil.
S trénováním jsme to mysleli vážně a když trénovat, tak samozřejmě závodit. Přihlásili jsme se do vyhlášeného cyklistického oddílu Lokomotiva Cheb, od trenéra pana Šmejkala dostalo se nám pokynů, kolik týdně najezdit a jestli roviny nebo kopce a hlavně kmih. Hoši, kmih musíte mít natrénovaný nejvíc, říkal pan Šmejkal a po čase nás vzal na první závody. Vybaveni modrobílým pruhovaným dresem a černými kraťasy, na nohou tretry se zámečky, které si člověk při troše šikovnosti mohl vyrobit sám, na hlavě bílou čepičku s kšiltíkem, postavili jsme se na start závodu a nejspíš to bylo kritérium v ulicích města. Kritéria čili okruhy o délce kolem jednoho kilometru byla počátkem šedesátých let oblíbená jak jezdci, tak diváky, ti mohli sledovat boje v ulicích po celé délce okruhu, a tak závody hojně navštěvovali.
Na chebském okruhu se jezdily závody dva, na jaře a v září, tady jsme si dávali záležet, protože nás sledovaly místní slečny… Větší sranda byla na závodech venku, jezdilo se ponejvíc do severních Čech, nejdál jsme byli ve Varnsdorfu, ale byl to taky Děčín, Teplice, Klášterec nad Ohří, Ostrov (tam byl bohatý oddíl, na závody jezdili vlastním nákladním autem, uzpůsobeným pro přepravu kol i osob), Sokolov… Jezdili jsme rádi a někdy se nám zadařilo i stoupnout si na bednu. V kategorii žáků, samozřejmě.
Moji nadějnou cyklistickou kariéru přerušil odjezd na internát v jižních Čechách. Psal se rok 1962 a tomuto individuálnímu sportu vychovatelé příliš nefandili. Na jaře následujícího roku jsem si mohl kolo přivézt, jenomže s tréninkem to bylo slabší. Jednou, dvakrát za týden nějakých 30 kilometrů bylo málo a za jakýsi nevýznamný prohřešek mi trénovat zakázali úplně, takže z hostování v okresním městě a případných závodů nebylo nic.
V sedmnácti letech přišla první cigareta, nějaké to pivko a milý Favorit skončil opředený pavučinami na stěně garáže ve Františkových Lázních a ze sportu jsem byl schopen provozovat ve středních letech pouze dálkové pochody většinou o délce 50 km.
Ve svých 61 letech jsem dokouřil poslední cigaretu (a že jich za 44 let bylo!), peníze začal dávat na stranu (výborná motivace, proč znovu nezačít kouřit) a další rok v únoru jsem si koupil nového Gianta za akční cenu kolem 8000,- korun a s prvními paprsky slunce jsem vyrazil na silnice v okolí naší vesničky. A poněvadž bydlíme v Pošumaví, jsou ty silnice docela kopcovité. V autě to jednomu nepřijde, ale když jsem musel vyšlapat téměř kilometrový kopec ve směru na Klatovy, dal mi pořádně zabrat. Opačným směrem na Domažlice to jede z kopce, o to horší jsou návraty!
Po několika výletech jsem investici do kola začal považovat za zbytečně vyhozené peníze, ale pozvolna se kondička začala vylepšovat. Počet najetých kilometrů se rok co rok zvyšoval, až se mi letos povedlo ujet jich 2000. V osmašedesáti je to myslím přiměřená dávka, poněvadž, i když do práce chodit už nemusím (to je lepší stránka věci, ta horší je že jeden nemá možnost si vydělat), při trvalém bydlení na chalupě je práce kolem dost a dost.
Jsou ty kilometry někdy pěkně vydřené, ale druhý nebo třetí den únava zmizí a náhle člověk pozoruje, že vydrží nějak víc, než dříve. A tak si přes léto vyjedu na delší výlet s foťákem v brašničce na řídítkách, napíšu povídání doplněné obrázky a po zbytek roku se snažím jezdit kondičně alespoň dvakrát týdně, pokud jsou suché silnice a sloupec teploměru nesleze pod nulu.
Titulek tohoto povídání je samozřejmě zavádějící, do stejné řeky dvakrát nevstoupíš nikdy, jsem ale rád, že jsem překonal svoje pohodlí a donutil se rozhýbat svoje tělo i v tomto věku. Takže pokud vás neomezují zdravotní problémy, neváhejte a sedněte na kolo! Můžete se přitom podržet hesla, které mi docela pomáhá: pokud kopec před sebou udýcháš a ušlapeš, jeho zdolání je pouze otázka vůle.
