Fanouš Pecháček zblbnul na stará kolena. Statný šedesátník dostal druhou mízu. Zamiloval se. Dopracoval se důchodového věku po dvou nezdařených manželstvích. Sběratel všeho, vášnivý čtenář, poučený samouk. Obě postupně za sebou jdoucí ženy neměly pražádné pochopení pro jeho neklidnou sběratelskou letoru.
V prvním manželství se dal na letecké modelářství. Lepil letadýlka. Protože se v běžných obchodech dostaly koupit pouze stavebnice dopravních letadel z NDR, bylo třeba shánět tuzexové bony. Vytoužené stavebnice zahraničních firem bylo možno koupit pouze v Tuzexu.
Každý čtvrtek býval v Brněnském Tuzexu dlouho očekávaný den. Již od rána se řadil dav stejně postižených pánů před zavřenými dveřmi. Konkuroval tak frontám před prodejnami knih, kde podobný dav čekal na novou detektivku z edice Smaragd. Modeláři třímali v rukou drahocenné poukázky, které vymění za chvíli za toužebně očekávanou krabici se stavebnicí.
Otevřeno. Nastává pobožnost. První frontoví bojovníci berou krabice s poklady prodávajícím přímo z rukou. Je to podobné tomu, jako když v Sovětském svazu přivezou do obchodu texasky. Padni, co padni. Zásoby skromné, zájem obrovský. Pro Fanouše byly toho dne ,,rohlíčky obzvláště křupavé“! Ulovil velkou stavebnici amerického čtyřmotoráku B 24 Liberator a sadu barev firmy Revell.
Ještě ve vlaku se Fanouš mazlí s pokladem. Z krabice vyndává stromečky bílého plastiku. Nakonec políbí aršík s obtisky. Doma nemá stání. Hurá do práce. Už třetího dne je Liberator sestaven. Podle tabulky míchá modelář olivovou barvu. Mísí a mísí, ne a ne to utrefit. Asi o půl druhé v noci se ve dveřích ,,hangáru“ zjeví postava v noční košili. Pranic nedbá polotovaru na pracovním stole. Skáče rezolutně ke stolu, uchopí čtyřmotorák a mrští jím o zeď! Ten letí jako po zásahu flakem, odráží se ode zdi a na zemi se roztříští. Tento přístup se pak stane dalším kamínkem do mozaiky, vedoucí k rozvodu.
Fanoušova druhá žena byla z jiného těsta. Byla rozeným diplomatem. První dva roky Fanoušovy aktivity podporovala. Takticky přivedla manuálně nezručného druha k postavení kurníku. Začali chovat slepice a později i housata. Pacifista a nepřítel trestu smrti se dokonce naučil zabíjet slepice. To pak uchopil oběť za hlavu, položil ji na špalek a sekyrou zručně oddělil hlavu od zbytku těla. Nikdy ovšem nezapomněl před popravou pronést rozsudek. Říkal: ,,Odsuzuji tě k trestu smrti za výrok, že Císař Pán je vůl!“ Diplomatická žena brzy poznala všechny manželovy vášně. V návalu potřeby poznání historie bloudili spolu polními cestami a luštili nápisy na křížích a božích mukách. Zašla tak daleko, že navštěvovala s manželem fotbalové zápasy třetí třídy! Vždy k tomu přidali místní hřbitov, jako součást historie. Při rozvodovém řízení mu pak vyčetla, že jím vykrmené husy byly po oškubání hubené, takřka závodní. Po polích se toulala nerada a nevýslovně trpěla při sledování fotbalových zápasů třetí třídy. Ty hřbitovy pak chápala jako zostření trestu!
Fanouš takto oproštěn od žen, začal ve své ulitě žít životem osamělého podivína. Ve svém teritoriu vyhlásil akci Karlštejn. Krom jeho dvou dcer s rodinami nesmí do jeho ulity zavítat žádná žena. Léta embargo dodržoval. Když u něj seděla jednou jehovistka s nabídkou patřičné literatury, ani si neuvědomil, že to vlastně byla žena!
Fanouš potkal v životě zástup žen. Měl vyhraněný názor na ženskou krásu. Pro něj musela být ta pravá kráska malá, černá a boubelatá. V jeho milostném životě se vyskytovalo půl autobusu příslušnic krásného pohlaví, ani jedna však nesplňovala tato kritéria. První manželka byla blondýnka a ta druhá dorezava.
Při veselém odpoledni s dechovkou Pidlovankou se to stalo. Spatřil ji. Kroužila v kole. Poskakovala a perlivě se smála. Fanouš zcepeněl. Potkal svou ,,Bílou velrybu“! Jako by vystoupila z jeho dávného, erotického snu. Malá, černá, boubelatá! Bohužel vdaná a ten svalovec vedle, to je její manžel. Kráska je také o generaci mladší. Od osudu je to těžká rána pod pás. Jmenuje se Barborka.
Se srdcem divno hrát! Důchodce Fanouš Pecháček se zamiloval!
Poklidný život zamilovaného důchodce se změnil v život štvance. Myslí na ni ve dne v noci. Začíná hubnout. Tajemnou silou buzen, putuje okresními silnicemi. Vždy na půl cesty osmnáctikilometrové trasy zakupuje pleskačku rumu. To si pak přihne a šlape. Nohy dělají slip, slap. Jde se zavřenýma očima. Otevírá je jen při korekci směru. Spící chodec se zpravidla každou chvíli může zařadit do protisměru, nebo nedobrovolně opustit silnici. Vidina tajné a neopětované lásky jej občas zastavuje. Rozepíná pak ruce, jako Libuše, věštící slávu Prahy. Křičí do poryvu větru:
,,Miluji tě Barborko!“
Vypadá to, jako když v sovětském filmu Aljoša v březovém háji volá –ljubju! V tom filmu vždy následovala honička mladíka se sakem na malíčku a dívky v květovaných šatech. Vše končilo polibkem a pak přišla válka.
Zamilovaný důchodce chodí navzdory počasí. Boží muka v polích, tajemné nápisy na křížích, vznešené modlitebny. To všechno vyměnil za nové symboly. Chodí do lesa. Vytváří si jakési styčné body, modlitebny ke své pohanské bohyni. Zatím jsou tři. První je opuštěná dřevorubecká chata. Zde se modlí nejdéle a nejvroucněji. Další modlitebnou je krmelec, zvaný kóta 223. Tady na své trase setrvává jen v tichém zadumání. Poslední zastávka na Křížové cestě je nejdále. Dosažení tohoto bodu obnáší usilovný pochod deset kilometrů a patřičné rozjímání při cestě zpět ve stejné kilometrické vzdálenosti. Cestou nešťastník mumlá, medituje a skládá milostné verše. Bohužel se mu rýmují slova lejdy a naposlejdy! Václav Jebavý, alias Otokar Březina, se v záhrobí nemusí obávat konkurence. Fanouš Pecháček je Romeo na konci listopadu.
Jako hodinový stroj se vydává důchodce na oblíbenou trasu. Křížová cesta začíná. Přichází k první modlitebně. Šok! Na oltáři jeho pokání se vyhřívá lidské lejno! Fanouš nevěří svým smyslům. Oko vidí, oko není blbec. Nos také nezůstává pozadu.
Někdo mu posral modlitebnu!
Jako šílený prchá kolem kóty 223 k náhradní kapli. Nevnímá vzdálenost, ignoruje únavu. Běží za severní polární kruh vykřičet svůj bol. Je mu špatně. Proradná Barborka neví nic o jeho bolestné touze a o jeho velkém ponížení. Blbý ignorant znesvětil jeho modlitebnu!
A tak sběratel všeho, zasvěcený znalec historie a dočasný starý mládenec, stále doufá. Brání se začlenění do davu moudrých starců. Nebaví jej řešit problém králičího moru a hubení mandelinky bramborové. V těle přece proudí mladistvý duch.
Ano, vyvádí jako puberťák. Ale aťsi. Pozoruje ty lidičky kolem. Od každého pivního štamgasta přebývá někde nějaká opuštěná mamina. Taťkovo pivo je vyvažováno mamčinými telenovelami a autobusovými zájezdy reklamních agentur.
Fanouš se usmívá. Je svým způsobem šťasten. Brzdí patama.
Možná ještě požádá nějakou manželku bližního svého. Bude přiměřeného věku a bude jeho vroucí lásku opětovat.
Ne jako ta potvora Barbora!