20. srpen roku 1968. Patnáctiletý Mojmír Lučanský byl sám doma. Tedy doslova sám doma nebyl, odpoledne měl na návštěvě své kamarády, po jejich odchodu s ním zůstala jedna dívka, která mu pomáhala uklízet po mládežnické párty a potom se spolu ještě dívali na televizi.
Ta dívka se jmenovala Ivana, Mojmírovi se velmi líbila a dost možná byl do ní ve svém věku patnácti let i zamilovaný. Zkrátka přišlo mu velmi vhod, že s ním zůstala s nabídkou pomoci s úklidem, když ostatní již odešli. V osm hodin měl v televizi začít film Řeka čaruje. Chtěli jej stihnout od začátku, tak pospíchali aby všechno zvládli. Stihli uklidit i pořádně vyvětrat, neboť za celé odpoledne bylo v bytě silně nakouřeno. No bylo jim patnáct, první cigarety, ochutnání alkoholu, a též i první lásky.
Ale na vysvětlenou, jak to bylo s tím, že byl Mojmír sám doma. Jeho rodiče odjeli na návštěvu k rodině do Rakouska a starší sestra měla noční směnu v nemocnici. Takže byl vlastně sám doma. Zhruba v polovině srpna měli doma návštěvu příbuzných z USA. Nebylo se co divit, psal se rok 1968, také oni mohli kupodivu už pár let jezdit na návštěvy příbuzných i do kapitalistické ciziny. Tetička z USA s dětmi pokračovala poté z Československa v cestě na další návštěvy, nejprve do sousedního Rakouska. Mojmírovi rodiče měli shodou okolností v té době také vyřízenou cestu do Rakouska, využili té příležitosti, a svezli se tam s ní autem. Tak 17. srpna všichni společně odcestovali. (Později bylo zjištěno, že krátce předtím jejich teta dostala zprávu z USA od svého manžela, který pracoval v raketovém výzkumu a cesta do východní Evropy mu tudíž nebyla povolena, aby urychleně opustili Československo).
Mojmír toho roku ukončil povinnou školní devítiletou docházku a měl před sebou poslední zbytek prázdnin před nástupem na střední školu. Samozřejmě si hodlal prázdniny ještě náležitě užít.
Úklid byl dokončen, do začátku filmu v televizi zbývalo pár minut, nachystali si k posezení nějaké pochutiny i nápoje a pohodlně se usadili. Film začal. Líbil se jim, také nebyl přerušován reklamou, snad jen tím, že se chvílemi více soustředili na přítomnost toho druhého po svém boku. Film shlédli až do konce, pak ještě jen tak spolu poseděli. Byli oba ještě hodně mladí a zřejmě si také byli vědomi toho, že jim nic neuteče a že určitě není ještě všem poklidným a pohodovým dnům a večerům konec. Aniž v tu chvíli tušili, že málem bylo všechno jinak.
Kolem půlnoci Ivanu doprovodil domů a zůstal tentokrát již opravdu sám doma. Erotiku v té době po půlnoci v televizi ještě nedávali, dostupný byl pouze striptýz v nočních barech a kavárnách, ty však v jejich malém městě nebyly, tak se rozhodl pro variantu jít spát. Bylo beztak již hodně pozdě a řekl si, že jej čeká další bezstarostný prázdninový den. Neměl ani zdání, že s tou bezstarostností přestřelil.
Druhý den ráno Mojmíra něco vyrušovalo ze spaní. Okno před ulehnutím do postele zavřel, aby ho ráno nebudilo cvrlikání ptáků, křik dovádějících malých dětí a celkově nějaké to ranní rušno, co občas bývalo kolem jejich domu. V té době ještě dokázal pospat velmi dlouho. Přesto ho ve spánku něco rušilo. Otevřel nejprve jedno oko, dostal do něj zásah paprskem slunce, pomalu otevřel druhé oko, situace se opakovala, slyšel vysílání místního rozhlasu. Hudba nehrála, pořád se tam jen něco povídalo, vypadalo to jakoby pustili nějakou rozhlasovou hru. Do toho zaslechl silné zvonění zvonku. Uvědomil si, že jejich domovního zvonku. Nakoukl na hodiny. Bylo půl deváté. Protřel si tedy obě oči zasažené slunečním svitem a začal se štrachat z postele. Zvonění neustávalo, ba naopak nabývalo na intenzitě.
„Už jdu, už jdu!“ křikl směrem ke dveřím i když to nemohlo být samozřejmě slyšet. Podařilo se mu téměř popaměti dostal se ke dveřím, otočit klíčem a dveře otevřít. Co nespatřil! Za dveřmi stála sousedka Čermáková s rukama nad hlavou a lamentovala: „Panebože Mojku co jen budeš dělat, jsi sám doma, vaši jsou v Rakousku…“ „No to já přece vím, že naši jsou v Rakousku, a co bych měl jako dělat, vždyť už tam jsou skoro týden“ odpověděl, „..no ale Rusi jsou tady, tanky jsou tady, ty neposloucháš zprávy? Panebože co jen budeš dělat, vaši jsou v Rakousku“ opakovala již podruhé, “pusť si rádio a také televizi dokud ještě vysílá, v noci sem vtrhli Rusi..“ a bez dalšího vysvětlení odešla. Byl z toho jelen. Věděl samozřejmě i ve svých patnácti letech jaká byla politická situace.
Pražským jarem žila celá země. Takže skoro až v devět hodin dopoledne, 21. srpna 1968, si pustil televizi i rádio zároveň a doslechl se, že Československá socialistická republika je od nočních hodin okupována spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy v čele se SSSR a občané že mají zachovat klid a nenechat se vyprovokovat. Spojenecká vojska a jimi prováděná okupace Československé socialistické republiky, to mu jaksi nezapadalo do sebe, ale vývojem politické situace naprosto chápal tu absurdnost a realitu. Je dost pravděpodobné, že byl jedním z posledních občanů ČSSR, ne-li úplně posledním, který se o okupaci dověděl. Nažhavil tehdejší výstřelek moderní techniky, čtyřstopý kotoučový magnetofon Sonet B3 a jal se veškeré dostupné zpravodajství natáčet jako dokument pro budoucí generace. V průběhu dopoledne ho přišli navštívit jeho kamarádi, intenzivně to společně všechno prožívali.
Během několika minut Mojmír, nadaný textař a básník, složil text protest songu inspirován Petrem Ulrychem, který to stihnul ještě v noci a v rádiu jej vysílali. Text napasoval na melodii písně „Masaryk nás svolává“ a hned ji s kamarády při kytaře zpívali a také natočili na magnetofon. Byl 21.srpen roku 1968.