Řeč bude o tom, jak se rozhodovalo, co se mnou a mojí rodinou bude, až studium ukončím. Jak jsme to měli tenkrát jednoduché. Chcete, nechcete, půjdete tam nebo tam.
Klasik snad promine, že jsem si vypůjčil název jednoho z jeho nejslavnějších fejetonů, ale velmi se mi hodí. Půl roku před ukončením studia se tímto problémem začala zabývat fakulta budoucích absolventů, tedy nás všech. Platilo bezezbytku pravidlo, že když tě dělnická třída nechala vystudovat, musíš jí to nyní vráítit.
Jak? Dostaneš umístěnku na zemědělský podnik, který je nejpotřebnější, a chceš či nechceš, máš smůlu, musíš tam nastoupit. Rodilým pražákům se roztřásla kolena a začali lovit v kalných vodách přímluv a doporučení, kde se jen dalo. Někteří byli ochotni obětovat i svobodu a oženit se s dcerou významného funkcionáře, který už se postará.
Na školu přijížděli kádrováci zemědělských podniků a lanařili, jak se dalo. Jejich cílem byla umístěnka, kterou měli k disposici, vnutit právě vám a slibovali hory doly. Mne oslovil kádrovák Státního statku Hrušovany a vyrukoval se zbraněmi opravdu těžkého kalibru. Statek je jeden z největších v republice, měl přes deset tisíc hektarů, po zapracování bych mohl dělat hlavního mechanizátora, nový, dvoupokojový byt v novostavbě ihned k disposici, pro manželku místo vedoucí v jeslích s nástupem ihned, pro začátek plat 1000 Kčs měsíčně! Kde jsou Hrušovany nad Jevišovkou jsem sice netušil, brzy jsem to však měl možnost zjistit. Dlouho jsme se nerozmýšleli a s podmínkou, že se přijedeme podívat, jsme kývli.
No řekněte, není pěkně naducaná? Uvnitř pohodlná, a když jste jí šlápli na krk, udělala i stovku za hodinu. Milan se uvolil, že nás do Hrušovan doveze, a tak jsme jednoho dne ráno vyrazili. Dálnice byla ještě na papíře, takže jsme to šněrovali z Prahy přes Jihlavu, Moravské Budějovice do Znojma a tam nám došel dech. Museli jsme vytáhnout mapu ještě z první republiky a kouknout, jak dál. Minuli jsme znojemskou traktorku a zabočili doleva směrem na Jaroslavice. Už po pár kilometrech jsme si všimli, že vpravo od silnice jsou co chvíli cedule s nápisem.
To nás trochu zmátlo, protože podle mapy jsme byli od státní hranice dobrých pět kilometrů. Když jsme vjížděli do první vesnice, po tabuli, která nese její název, nebylo ani památky. "Asi jsme ji přejeli," konstatoval Milan a u příští jsme dávali dobrý pozor. Zase nic.
"No to je divný, cesta je mizerná, ještě abychom někam zahnuli. Já fakt nevím, kde vlastně jsme." A tak jsme prubli jízdní řád na autobusové zastávce. Bývá na něm obvykle podtrženo místo, na kterém se právě nacházíte. Opět nic.Když jsme projeli kolem zámku a velikého rybníka (Jaroslavice) už jsme nic neriskovali a v další vesnici (/Hrádek) jsme zastavili u hospody a dali si sodovku.
Milan se zeptal číšníka, kde to vlastně jsme. "Tož proč se ptáte? Nemáte mapu?" a odběhl k vedlejšímu stolu. Jakmile jsme dopili teplou sodovku, polilo nás horko. Před hospodou zastavil vojenský Gaz a vystoupili z něj tři pohraničníci se samopaly a namířili přímo k nám. "Vaše doklady, prosím".
Vylovili jsme občanky, vojáci je náležitě prolustrovali, některé údaje si zapsali a vrátili nám je zpět. Následovala otázka: "Co tu děláte" Milan se pokusil o žert: "Pijeme sodovku." Reakce byla ostrá: "My tu nejsme, soudruhu, pro srandu. Tak to vyklopte."
Na Velký Karlov jsme zahnuli v Dyjákovicích po polní cestě a po dvou, třech kilometrech jsme byli na farmě, v jejíž blízkosti byla postavena zgruntu nová vesnice z dvojdomků včetně školy, školky a jeslí. U jednoho dvojdomku nás čekal správce hospodářství Velký Karlov pan Vrána a uvedl nás do budoucího bytu. Když otevřel dveře do kuchyně, vylétlo z okna několik vlaštovek, které měly v kredenci hnízda, naštěstí už opuštěná.
Někdo zapomněl na jaře zavřít okno a čiperky využily příležitosti. I koupelna byla vybavená a celkový dojem byl ve srovnání s pražskou "klíckou" nad očekávání. Když nám pan správce povykládal, jak to vypadá na hospodářství a v jeslích, plácli jsme si a odjeli do Prahy rozhodnuti umístěnku přijmout. A také jsem ji později ztvrdil podpisem.
A vůbec jsme si nevšimli, že sice vybředneme z louže, ale vyšlápneme si do bláta.
FOTO: autor
