Jeho "navěky současná" hudba ovlivňuje i inspiruje dodnes, byť žil před dvěma staletími. Německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven ve svých dílech překročil hranice klasicismu směrem k novému romantickému výrazu. Lze v nich ale najít harmonické a formální přesahy do ještě vzdálenější budoucnosti. Hudbě dokázal dát dosud nebývalé významy; skladba pro něho byla jednotou krásy a pravdy. Narodil se 17. prosince 1770.
Z jeho díla má epochální význam jeho devět symfonií: přelomová "Eroica" (číslo 3) z roku 1803, Symfonie číslo 5 "Osudová", kde okřídlený hlavní motiv první věty se dvěma sestupnými terciemi popsal Beethoven slovy: "Tak buší osud na bránu." A Symfonie číslo 9 s kantátou na Schillerovu Ódu na radost.
Narodil se v Bonnu do hudební rodiny a veřejně vystupoval od sedmi let. Hudbu studoval v Bonnu, ve dvanácti letech složil první skladby a v patnácti získal titul bonnského druhého dvorního kapelníka.
Od roku 1792 žil Beethoven natrvalo ve Vídni, kde se dále vzdělával mimo jiné u Haydna nebo Antonia Salieriho. Zpočátku se živil hlavně koncertováním (několikrát navštívil také Prahu). Temperamentní virtuóz se příliš nestaral o formální stránku své hry: jednou "bušil" do kláves až praskaly struny, jindy byl veleben pro "hbitost a lehkost, s níž zmáhal neobyčejně obtížné pasáže". Vedle toho si pilně formoval vlastní kompoziční sloh (přibližně do roku 1800) a občas i dirigoval.
Prudký tvůrčí rozmach na počátku 19. století se v podstatě kryje se začátkem jeho vleklé ušní choroby, která kolem roku 1818 vyústila v úplnou hluchotu. Nemoc přiváděla skladatele k zoufalství, z něhož vznikla pověstná Heiligenstadtská závěť (1802). Deprese však Beethoven, který se nikdy neoženil, silou vůle překonal a dokázal intenzivně pracovat na svých vrcholných kusech.
Přesto měl hlavně na konci života mnohé konflikty s okolím a tíživě na něj působila samota. Od konce roku 1826 už byl upoután na lůžko a skonal 26. března 1827. Podle posledních výzkumů zemřel zřejmě na otravu olovem.