V létě oslavil šedesáté narozeniny, ale vypadá stále na padesát. Jeho velkou láskou jsou turistika a české památky. Ale pokud se dostaneme na politiku, nebere si servítky. Známý herec a moderátor Vladimír Čech, který někdejší ostře sledovanou soutěž „Chcete být milionářem?“ považuje jen za zajímavou a poučnou epizodu, si momentálně nejvíce cenní angažmá v Městských divadlech pražských.
Vy jste přímo prototypem člověka, pro něhož je portál i60.cz určen: aktivního zástupce zralé generace, který je ve svěží kondici padesátníka, má jasné názory, chce se dále rozvíjet a užívat si. Umíte si užívat?
Je sranda, jak je všechno relativní. Kdyby mi někdo ve dvaceti řekl, že vypadám na padesát, propadl bych asi depresi. V té době pro mě padesátník byl člověk nad hrobem. Teď to naopak zní jako lichotka. Užívat bych si určitě chtěl, ale nemám na to prostě čas. Někdy si připadám, že v jednom kuse jen pracuju a ve chvilkách, které mi zbydou, se snažím trochu odpočinout na další práci. Ale vlastně si užívám, protože práci, kterou dělám, mám moc rád a je to i můj koníček.
Jste požitkář? Co si neodpustíte: dobré jídlo, víno, koňak, cigaretku, doutník?
Jídla si zase tak moc neužívám. Po čtvrté odpolední jím jen zcela výjimečně, jelikož mi to pomáhá udržovat tělo v přijatelném objemu. Být tlustý totiž z duše nesnáším a už jsem takový krátce byl. Takže jsem si řekl dost. Nežrat jak nezavřenej se velice vyplatí. Ale dobré víno a pivo mám moc rád a piju ho s radostí. Koňak někdy ano, ale na tvrdý alkohol moc nejsem, takže je to spíš výjimka. Kuřák jsem nikdy nijak zvláštní nebyl a poslední dobou už nekouřím skoro vůbec. Je to velmi stupidní vynález a většinou mě nebaví. Výjimkou jsou chvíle u ohně pod širákem. „Cigaretu zapalovat třískou“ je krásné a v tomhle případě se mi to líbí.
Ví se, že Vaší velkou vášní je právě turistika. Jezdíte na vodu, spíte pod širákem. Jak to zvládáte a máte na to vůbec čas?
Čas nemám skoro vůbec žádný, takže se to bohužel týká i turistiky a podobných radovánek. Mám kamarády trampy, kteří mě pořád zvou na vandry. Jenže oni mají normální zaměstnání a můžou od pátku do neděle trampovat. Já jsem pořád v divadle a na jiných akcích a čas mám naprosto nepravidelně, nebo o prázdninách. Ale jak to jde, tak někam vyrazím, třeba jen kolem vísky, kde se většinu času zdržuju a lesy jsou hned za domem. O prázdninách už od roku 1982 každoročně obcházíme republiku, takže párkrát do roka si pořádný záběr s dvacetikilovým batohem na zádech a spaním pod širákem dám. Je to nejkrásnější co znám a dokud to půjde, tak se toho nevzdám. Jsem vymyšlený pro přírodu a cítím se tam nejlépe.
Letos jste prý byl na Islandu a splnil si tak klukovský sen.
Byl to celoživotní sen a bylo to naprosto úžasné! Já už od dětství inklinuju spíše k drsnějším místům, a čím jsem starší, tím méně vyhledávám jižní končiny. Nemám prostě rád, když je někde šedesát nad nulou, člověk lapá po dechu, řine se z něj pot a lezou po něm nějaké neznámé příšery, které jsou nejspíš jedovaté. Severská krajina je nádherná a vypočitatelná, což platí i o tamních lidech. Už jsem byl ve Švédsku, Norsku a Finsku a Island byl ta skvělá sladká tečka.
Vyprávějte.
Je to úchvatná a neuvěřitelně nádherná země. Dopřejete si tam nádherné túry divokými horami, zakončené koupelí v horkém potoce, všude něco bublá, v dírách se tam vaří bahno a syčí sirný kouř, každou chvíli se odněkud řítí masa vody v divokých vodopádech, pasou se tam krásní a inteligentní vikingští koníci, na kterých si můžete zajezdit, je tam klid a čisto. A co mě úplně odzbrojilo – mají tam jednu z nejlepších zmrzlin, jakou jsem kdy jedl. Určitě se tam zase vrátím.
Jste také známý obdivovatel památek. Letos jste se zúčastnil v sedle dvoudenního královského pochodu z Pražského hradu na Karlštejn v roli Karla IV. Co se týká stavu českých památek, mnoho důvodů k radosti nemáte. Nedávno jste pranýřoval dezolátní stav Lázní v Kyselce, který se Vás osobně dotýká. A nejde patrně jen o Lázně Kyselka...
Tím Karlem IV. jsem v tom průvodu byl už tuším popáté. Je to skvělá akce, kterou miluju. A o památky už se zajímám takřka profesně. Na Rádiu Blaník mám osmým rokem každodenní pořad, ve kterém lidi vodím po památkách a přírodě a musel jsem i díky tomu svůj původní koníček povýšit na profesionální rozměr. Nemůžu si dovolit dávat lidem špatné informace, takže neustále sháním další a tím se profesionalizuju. Dá se tedy říct, že o památkách hodně vím. Proto si můžu s klidným svědomím dovolit říct, že to, co se s nimi dnes děje, je v mnoha případech otřesné. Stát, který by nad nimi měl držet ochrannou ruku, naprosto selhává a prostřednictvím svým k tomu určených orgánů často paradoxně přispívá k jejich likvidaci. Pokračuje tak tedy to, co začali komunisté, kteří byli přímo obludnými likvidátory neuvěřitelného množství nenahraditelných skvostů a dokázali dokonce zbourat celé historické a nesmírně cenné město Most kvůli blbému uhlí. Obávám se, že dnes by se to úplně klidně stalo taky.
Takže státní správa v tomto ohledu nefunguje?
Lázně Kyselka jsou jen momentálním viditelným příkladem toho, co je u nás v tomto směru možné. Ptám se, na co si vlastně platíme ministerstvo kultury a všechny ty davy úředníků. Jacísi cizokrajní vlastníci tu můžou beztrestně nechat úplně zpustnout velice cenný soubor malebných staveb a pak ještě cynicky říci, že nejlepší bude je zbourat. Což nakonec ještě podpoří významní politici. Je to skandál a musím proti tomu protestovat. I když se obávám, že to nebude nic platné a mocní si stejně udělají, co se jim uzdá. Tahle země je ale krásná zejména kvůli svým překrásným památkám, které nám tu zanechali naši předci, a my prostě nemáme žádné morální právo likvidovat něco, co už ani vzdáleně nedokážeme sami postavit. Kdybychom nebyli hloupí, mohla by naše země žít hlavně z turistického ruchu. Turisty zajímají hlavně ty památky. A na honosné vily miliardářů nebo nákupní střediska se dívat nepřijedou.
A jsme u politiky, která Vás vždy zajímala. Spoluzakládal jste v Pardubicích Občanské fórum a hned po revoluci jste působil v České národní radě. Jenže s polistopadovým vývojem spokojen nejste, což občas dáváte hlasitě najevo. Co Vám nejvíc vadí a mělo by se změnit?
Prožil jsem většinu života v komunistickém státě, kde se nedalo dýchat a bylo to jen takové velké vězení, obehnané ostnatými dráty. Po krátkých chvílích naděje, že se to od základů změní, to ale začíná být v mnoha ohledech docela podobné. Politiku z větší části dělají ty samé typy lidí jako dřív. Rozšířili tady veksláckou morálku, která vyznává jen prachy, mocným je dovoleno naprosto všechno a slušným lidem se cynicky smějí do obličejů. Dá se souhlasit s platonickou snahou současné vlády získat peníze, které chybí, ale je naprosto zrůdné je brát lidem, kteří si nemůžou nijak sami pomoci, jako jsou například nemocní nebo postižení. Kdyby to mysleli opravdu vážně, museli by říct, že peníze chybí proto, že se za souhlasného přihlížení a většinou i aktivní pomoci státu prostě rozkradly a pořád průběžně rozkrádají. Musel by na prvním místě přijít razantní krok, který by umožnil okamžité postavení před soud všech viníků a vrácení nakradených peněz státu. Pak by totiž veškeré úsporné kroky nebyly nutné. Stát by rázem prudce zbohatl a nemusely by se řešit takové věci, jako platy lékařů nebo učitelů, důchodová reforma, nebo zoufalý stav silnic. Tahle země je ve skutečnosti velice bohatá a bez zlodějů, kteří ji ovládají, bychom se měli velice dobře.
Chtěl byste se někdy k politice vrátit?
Nemine jediný rok, kdy se blíží nějaké volby, abych nedostal nabídku za někoho kandidovat. Vždycky si ale položím otázku, zda bych chtěl a dokázal být mezi většinou současných politiků. Odpověď je jednoduchá a zatím jsem všechno odmítl. Musel by přijít nějaký opravdu důvěryhodný impuls, který by měl smysl. Pak bych o tom uvažovat mohl.
Pojďme k divadlu. V Městských divadlech pražských hrajete hlavní mužskou roli v povedené hře na motivy knihy G. G. Márqueze Sto roků samoty. Kromě toho hrajete v kusech Gold za všechny peníze, Král Lear a Saturnin. Naplňují Vás tyto role?
Je to naprosté štěstí, že můžu dělat práci, která mě baví. I když je to často veliká dřina s nejistým výsledkem. Divadelní kritici se totiž rozhodli, že o našem divadle budou psát urážlivě, takže jejich plivance z důvodů osobní hygieny radši ani nečtu. Ale hrát na stejných jevištích, po kterých chodili takoví mistři jako pánové Voskovec, Werich, Voska, nebo dámy Kačírková a další, je veliká čest. Každá z rolí, které jste jmenoval, mi něco přináší a mám vždycky ohromnou radost, že můžu hrát právě tady. V dobách, kdy jsem za minulého režimu kvůli své matce nemohl ani snít o tom, že se dostanu do nějakého významnějšího divadla, byla jen pouhá představa, že bych jednou mohl hrát v Praze, rovná sci-fi. Takže je to krásná odměna za to, že jsem to nikdy nevzdal a vždycky jsem se snažil na sobě poctivě pracovat.
Rád hrajete záporné postavy. V čem jsou pro Vás lákavější?
To vám řekne většina herců, že záporné role jsou mnohem vděčnější. Nabízejí mnohem víc možností a já jsem je vždycky hrál hrozně rád, zřejmě i proto, že v životě takový nejsem. I když každý má někde uvnitř nějaké ty temné kouty a hrozně mě bavilo ty své objevovat a beztrestně je ukazovat. V Městských divadlech jsem zatím takové role v podstatě nedostával, takže si první vlaštovky, což je ožralý a zlý rasista v Goldovi, moc cením. Je to sice role malá, ale třeba se jí časem narodí i nějaký rozsáhlejší bratříček. Byl bych za to moc vděčný a moc bych si to užil.
Rýsuje se nějaký film, kde by Vás mohli diváci v nedaleké budoucnosti vidět?
O ničem takovém nevím. Naši filmaři mě neobsazují, takže všechny zajímavější příležitosti jsem dostal u zahraničních štábů. Ale zase jsem si větší roli zahrál ve filmu Vzkříšení, který režírovali slavní bratři Tavianniové a ten film dostal cenu v Moskvě, což mě moc potěšilo. Ale pokud mě někdo do nějakého filmu ještě někdy obsadí, udělá mi tím ohromnou radost. Filmová práce je hrozně zajímavá a velice se liší od té divadelní.
Jak se daří Vaší mamince, někdejší populární rozhlasové a televizní moderátorce Hedě Čechové? Je pravda, že Vás s tatínkem, známým hercem Vladimírem Čechem starším, od herecké profese odrazovali? Otec z Vás údajně chtěl mít kuchaře...
Mamince se daří dobře vzhledem k věku. Ve třiaosmdesáti už to na nějaké bouřlivé tance není, ale zaplať Pánbůh je to dobré. I když jí nedávno z kontejneru na odpadky spadla na nohu láhev a pochroumala jí palec u nohy, takže teď chodí o holi. Ale máma je jako kočka a ze všeho se vylíže. Zřejmě i proto kočky doma oba máme, protože jsme si s nimi dost podobní. S tím odrazováním i kuchařem je to pravda. A něco na tom zřejmě i bylo. Herecká profese je velice tvrdá a nikdo vám nikdy nezaručí, že za svou práci budete odměněni odpovídajícím výsledkem. Často se nadřete jako kůň a pak si na jevišti říkáte: „Co tady proboha dělám?“ A kuchař, jak říkal táta: „… je celej život u žrádla.“ Věděl, co říká, prožil jako sirotek velice tvrdý život. Často si na jeho slova vzpomenu těsně před premiérou. Mohl jsem dnes mít klid a jako šéfkuchař ochucovat omáčky někde v Alcronu. Ale pak si řeknu, že při své smůle bych krájel tlačenku v nějaké čtyřce na periférii a zase jsem rád na jevišti. Přitom vařím moc rád, v tom se táta nespletl.
Kromě herce jste i znamenitým moderátorem. Vzpomenete si ještě někdy na soutěž Chcete být milionářem? Stala se z Vás přes noc obletovaná celebrita, vyhrál jste cenu Tý Tý. Muselo Vám to tehdy dost změnit život.
Na to se ani nedá zapomenout. Já se tím sice nijak nezaobírám, ale nemine dne, kdy mi to někdo připomene. Je zajímavé, že letos je to už víc jak osm let, kdy mě Nova vyhodila, a pořád si to lidi pamatují. Dokonce i velice mladí, o kterých bych si myslel, že už to ani nemůžou znát. Být obletovanou celebritou byl ovšem naprosto nesnesitelný opruz a velice silně jsem si uvědomil, že pro něco takového zřejmě nejsem sestrojen. Mám radši spíš klid a ta hysterie, kdy jsem nemohl ani vylézt na ulici a všude kolem se rojili ti šílení úchyláci z bulvárů, to byla tedy fakt síla. I když na druhou stranu si uvědomuju, že jsem se díky tomu stal celostátně známým, což by se bez toho všeho nejspíš nestalo. Za všechno se prostě musí něco zaplatit. I když někdy skoro se slzou v oku vzpomínám na chvíle, kdy jsem se mohl někde toulat, přijít mezi lidi a nikdo mě neznal. To už se prostě nevrátí. Ale na druhou stranu jsem si zvolil hereckou profesi a neznámý herec není moc dobrá vizitka. Takže to nechme tak, jak to je.
Jak jste se vyrovnal s tím, když ostře sledovaná soutěž najednou pro Vás skončila? Nebyl to až příliš velký "ústup ze slávy"?
On byl spíš velmi nechutný a jaksi nedůstojný způsob, jak se to stalo a co po tom následovalo. Kopnout populárního moderátora nejsledovanějšího pořadu v zemi tímhle způsobem do zadku bylo zbytečné. Ale na druhou stranu jsem si uvědomil to, co jsem už tušil, že žijeme v zemi, kde se úspěch prostě neodpouští. Jak je psáno ve Švejkovi: „Člověk chtěl být gigantem a je hovno.“ Připadáte si na vrcholu, přijde někdo, kdo má moc, udělá cvrnk a vy se vyválíte v blátě. Komedianti by si neměli moc vyskakovat, ale poslušně metat kozelce, když panstvo tleskne. To nejhorší ale nebyl samotný fakt vyhazovu, ale přímo rozkošnické mlaskání bulvárů, jejichž redaktoři na takové chvíle čekají a dají vám pěkně co proto.
Jaký byl návrat do divadla? Neměl jste potom problémy v práci?
Návrat byl taky dost složitý. Hodně lidí mi dalo sežrat právě toho Milionáře. Dalo to práci je přesvědčit, že se jen vracím tam, kde jsem prožil většinu produktivního života. Potkal jsem třeba jednoho nejmenovaného kritika, který o mně mimochodem vždycky psal moc pěkně. Když jsem mu řekl, že jsem nastoupil do Městských divadel a ať se někdy přijde podívat, podíval se na mě chladnýma očima a řekl: „No jo, už jste si nahrabal, tak se můžete vrátit.“ A já si uvědomil, že ten člověk už o mně nic pěkného nikdy nenapíše. V zemi, kde byla vynalezena Závist, to tak asi musí být. Tím spíš si pak člověk ověří, jestli je dost velký bojovník a tyhle tlaky ustojí. Mám radost, že jsem se přesvědčil, že to dokážu. Období, které momentálně prožívám, považuji za vrchol svého života. Můžu hrát v jednom z prestižních českých divadel a mám spoustu práce, která mě baví. Tohle moc lidí říct určitě nemůže.
K roli bojovníka jistě přispěl i sport, který jste dříve aktivně provozoval. Jak je to dnes?
Celý život jsem sportoval a snažím se o to i teď. Hrál jsem závodně basketbal a v pozdějším věku i minigolf, doplňkově jsem hrál fotbal a celou řadu dalších sportů. Teď za to platím logickou daň. Mockrát vykloubený palec pravé ruky bolí jak čert a basket se s tím moc hrát nedá, při tenise mi zase otekl loket, tak jsem zase začal s minigolfem. Bez sportu bych žít nedokázal a budu se do něj plést i nadále. A objevil jsem asi ten nejkrásnější. Fascinovaně jsem sledoval MS v ragby. Je to úžasný sport a slibuju, že v příštím životě se do něj pustím.
Vladimír Čech
Herec a moderátor Vladimír Čech se narodil 6. července 1951 v Praze. Jeho maminkou je oblíbená moderátorka Heda Čechová. Jeho otec se také jmenoval Vladimír a rovněž byl úspěšným hercem. V roce 1977 vystudoval pražskou DAMU, obor herectví a postupně prošel moravskými divadly (Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Slezské divadlo v Opavě, Státní divadlo v Ostravě, Divadlo v Českém Těšíně a Státní divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci). Pak se vrátil do Čech (Východočeské divadlo Pardubice, Činoherní studio Ústí nad Labem, Středočeské divadlo Kladno a hostování v pražském Činoherním klubu). V letech 1990-1992 působil v politice jako poslanec České národní rady. Od roku 1999 se stal hercem na volné noze a v současnosti je už šestou sezónu členem souboru Městských divadel pražských. Do povědomí široké veřejnosti se dostal jako moderátor televizní soutěže Chcete být milionářem? Jeho hlas je znám také z dabingu. Televize mu poskytla několik hereckých příležitostí v seriálech Dobrodružství kriminalistiky, Na lavici obžalovaných, To nevymyslíš a Vyprávěj. V letech 2001, 2002 a 2003 byl zvolen nejoblíbenějším moderátorem soutěží v televizní anketě TýTý.
