Když mi bylo patnáct, miloval jsem je. Nebyly za komančů nikde k dostání a jenom kamarádi, kteří měli kontakty v cizině, je občas přinesli na náš klukovský kopeček. Odpálili jsme je, kochali se obrazy na nebi asi pět minut, ale pak uháněli, protože se vždy blížili příslušníci SNB (později VB – pro vnuky prostě policajti).
Ano, řeč je o rachejtlích, petardách, ohňostrojích a podobných atrakcích.
Na Silvestra v roce 1990, opojen radostí nad změnou politického systému, který jsem bytostně nesnášel, jsem vyrazil na pražské Václavské náměstí. Svařáček, malé šampíčko, malé pivko. Všichni velice milí, gratulace, prostě pohoda. A potom to přišlo.
Úder rakety. Byla to nečekaná rána do zad. Vážím skoro sto kilo, ale padl jsem doslova na hubu. Jako kdyby vás někdo kyjem srazil k zemi. Dostal jsem pecku kousek nad ledviny od špatně vypálené rakety.
Sundala mne jako malého kluka. Složil jsem se jako po zásahu z kalašnikova.
Okamžitě tam byla záchranka. Byli skvělí. Lékař mi doporučil den na lůžku v nemocnici, ale já to odmítl. Nic moc se mi koneckonců nestalo, sám jsem se po tom šoku postavil na nohy. Jediná újma byla kompletně propálená a docela drahá péřová bunda, kterou jsem dostal od Ježíška. Ještě že vám nechytla, to by byl fakt průšvih, říkali záchranáři.
Tu bundu s ohořelou dírou na zádech mám pořád jako vzpomínku na Slapech na hausbótu. Kolegové si ze mne dělají srandu. A pravidelně mne zvou na silvestrovský ohňostroj v zátoce.
Ať si to užijí beze mne, nejezdím tam.
Nemám rád ty příšerné rachejtle!