Kvůli věku bez milované práce
FOTO: archiv autorky

Kvůli věku bez milované práce

7. 1. 2016

Bude to letos už několik let, co se udála tato situace, kterou vám tu teď chci popsat. Nějak jsem to nemohla udělat dřív, protože jsem asi rezignovala a také se nemohla vyrovnat s tím, co se mi stalo. Dnes už to popsat mohu.

Zhruba před sedmi lety jsem přišla pracovat do společnosti, která chtěla starší generaci přiblížit kurzy práce s PC a internetem. Byla jsem tehdy přijata právě pro svůj věk, který byl totožný s touto generací, aby bylo zřejmé, že tyto novinky se mohou naučit i oni.

Bylo velmi pěkné pozorovat tu nedůvěřivost a zvědavost, která provázela nastupující nové žáky. Ze začátku byla opravdu zvědavost, co je tahle jejich vrstevnice může vůbec naučit. Po první hodině to ale už bylo všechno jinak. Nezřídka se ozýval potlesk. Dělala jsem tyto kurzy velmi ráda a každému v zaměstnání bych přála slyšet tolik chvály a uznání, jakého se dostávalo mně každých pět týdnů, když kurz končil.

Byla to práce, ve které jsem se vlastně v pokročilém věku „našla“. Ze začátku jsme měli pronajaté internetové kavárny, kde to ale nebylo ideální. Ihned po hodině se muselo končit, protože čekali další zájemci, místnost byla třeba v suterénu a pro starší generaci obtížně dostupná. Vedení se proto rozhodlo najít místnosti, které bychom si pronajali a byla tam možnost i dalších akcí, které by obohacovaly seniorům život.

Vzhledem k tomu, že jsem o takových prostorách věděla, záměr se tedy stal skutečností. Hlavní sponzor prostory opravdu krásně zařídil a bylo radost pozorovat to, co bylo smyslem naší společnosti, jak se úvodem kurzu prezentovalo – snaha, aby se seniorům lépe žilo a život jim zpříjemnit.

Tak probíhala moje úspěšná léta, ve kterých jsem byla několikrát vyzvána radiovými stanicemi k rozhovorům, navštívila s bývalou paní ředitelkou i televizi Nova pro pořad Snídaně s Novou, kde jsme o našich kurzech vyprávěly. Mám schované časopisy s fotografiemi z našich kurzů, kde byly otištěny rozhovory s účastníky i se mnou.

Bylo tam velmi kamarádské prostředí, rádi jsme se všichni viděli a měla jsem pocit, že se konečně opravdu dělá pro seniory něco, co má smysl. Začali jsme pořádat různé zájmové kroužky, kurzy na různá zaměření se rozrůstaly i díky správci sítě. Někteří senioři tam zase nacházeli radost ze života a svěřovali se mi také s různými problémy.

Tak to šlo několik let. Začalo mně ale nějak znepokojovat, že kurzů dostávám stále méně a méně. Začali být upřednostňováni moji kolegové-studenti. Ptala jsem se, jestli je tedy se mnou nějaká nespokojenost, nebo názor, že bych měla odejít. Byla jsem ubezpečována, že tomu tak opravdu není.

Ubezpečování ale rok na to skončilo. Před začátkem nového kurzu jsem se měla dostavit do kanceláře. Velmi opatrně mi paní vedoucí a její zástupkyně sdělily, že od paní ředitelky dostaly příkaz nedávat mi už kurzy, že jsem stará a učit budou jen mladí! Sedla jsem si a snažila se představit význam těch řečených slov! Všechno pěkné se mi zhroutilo a význam užitečnosti pro moji generaci se vinou názoru nové paní ředitelky vytratil.

Absurdní bylo to, že mi nikdy nic osobně nevytkla, ani nikdo z vedení. Ale tak se to přeci stává. Málokdo má totiž odvahu něco podobného říct do očí a nahlas. Moji žáci mi oznamovali, že opět přijdou do kurzu a že se moc těší… I těm jsem musela vysvětlovat, že se tam už nikdy nepotkáme…

Dnes tedy žiji zase úplně jiný život, který je tak odlišný od předchozích let! Trvalo mi dost dlouho vyrovnat se s vědomím stáří a skutečným pohledem na něj okolím. Nevím, jak se slučuje snaha společnosti připravovat lepší život seniorům s jednáním, se kterým jsem se nakonec setkala. Naštěstí mám život ráda a raduji se z různých jiných radostí, ikdyž jsem vlastně úplně sama se svým pejskem. Za nějaký čas jsem se dozvěděla, že podobně dopadl i správce sítě, který také nepatří mezi nejmladší generaci. Tomu ale nějaké věci vytkli. Stejně dopadly i obě ženy v kanceláři: paní vedoucí i její zástupkyně.

Co k tomu dodat! Snad jen to, že každý si projde obdobím, kdy už nebude považován za mladého a přesto může být někomu užitečný.

Končím slovy společnosti, u níž jsem pracovala: „Pomáháme seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí společnosti!“

 

Poznámka redakce: článek byl publikován i v časopise Doba seniorů

diskriminace práce věk
Autor: Hana Novotná
Hodnocení:
(4.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Hejduková
Milá Hanko, bohužel jste jedna z mnoha, kterým se stalo, že vzhledem k věku se stane v zaměstnání neperspektivním, i když svoji práci vykonával velmi dobře a navíc i třeba s takovým zápalem jako Vy. Setkala jsem se s tím na vlastní kůži také, takže Vás plně chápu s jakými pocity jste odcházela. Já necelé čtyři roky před nástupem do důchodu jsem byla dlouhodobě jako OSVČ v platební neschopnosti a to tak hodně, že jsem neměla i na nájem a musela si krátkodobě půjčit od dcery a vracet ji to až mi přišly peníze na účet. To jsem ale považovala za neúnosné a šla jsem hledat zaměstnání. Ve třech výběrových řízeních na místa, která odpovídala mému vzdělání a praxi jsem uspěla, ale bylo mi naznačeno, že věkem jsem neperspektivní. Nakonec mě přijali v úklidové firmě, kde věk jim nevadil, ale zase se pozastavovali nad tím, proč s vysokou školou jdu uklízet. Pracovala jsem tedy rok a půl jako uklízečka, a a abych si "vydělala" bylo to 48 hodin v týdnu, včetně sobot a především od 17 hod. až bylo uklizeno. To by mi až tak nevadilo, měla jsem pravidelný sice ne velký příjem, ale stačil, abych "dožila" předčasného důchodu s tím nejnižším snížením. Žádná práce mi není cizí a každou považuji za potřebnou. Ale proč Vám to píši. To, že mi bylo dáno najevo, že nejsem perspektivní, jsem zkousla, ale už jsem velmi těžce snášela ponížení a leckdy i opovržení, když jsem uklízela jako vysokoškolačka. Teď už vše za mnou, jsem spokojená důchodkyně s mnoha koníčky a činnostmi, tak jako Vy jsem sama s pejskem a žiji naplno. Loni jsem začala pravidelně s posilováním, protože moji hyperaktivitu už neuspokojovaly dlouhé procházky s pejskem a energii potřebuji někde vybít. Ve fitku se sicce omladina na mne zpočátku koukala s pohledem "vrať se do hrobu", ale netrvalo dlouho a jsem jejich "kámoška" a i ti mladí svalovci na mé "výkony" koukají s obdivem a všichni mi fandí. zrovna dnes jdu podat přihlášku do soutěže "Proměna" a těším se , jak si to s těmi mladými rozdám. Navíc chci ještě tuto aktivitu zúročit, tak se budu hlásit na kurz pro získání certifikátu osobní trenér fitnes, se zaměřením na seniory a dámy 50+. Protože jak se praví ve zdravém těle zdravý duch a co Tě nezabije to Tě posílí. Přeji Vám proto Hanko ještě mnoho spokojených a pěknými zážitky naplněných let.
Peta Kvačková
Dobrý den paní Hanko, moc mě mrzí co jste zažila, já na tom byla stejně a nemyslím si, že je to adekvátní odměna za ty odpracované roky. Ale doba je taková a myslí se hlavně na mladé. Ráda vidím, že jste spokená i bez práce, ale kdyby jste přeci jen dostala chuť pracovat tak můj tip pro Vás je zkusit to v oblasti informací. Já jsem sice z jiného oboru (pedagogika), ale když se ukázalo že jsem pro svoji školu již nepotřebná, bylo toto odvětví jediné kde mi vůbec odpovídali na moje žádosti o práci. Třeba to pomůže i někomu dalšímu a budu moc ráda http://www.pracomat.cz/profese/pracovnik-informaci . Jestli ne a chcete si užívat klidného a zaslouženého života bez práce, přeji Vám jen to nejlepší a spoustu šťastných chvil.
Naděžda Špásová
Hanko, nic si z toho nedělejte. Tohle jsem zažila před padesátkou. Já jsem si tu výpověď musela i napsat. Trvalo mi 10 měsíců, než jsem našla práci. Hodně jsem se nabrečela. Myslím, že se to stalo spoustě z nás.
Miroslava Jachimová
I já mám, bohužel, podobnou zkušenost. O podrobnostech se mi ani teď, po pár letech, nechce psát. Smutné je, že se tak děje i v zahraničních firmách, které se staví proti veškeré diskriminaci vůči svým zaměstnancům (pohlaví, věk, rasa). Jak často, jsme byli seznamováni s procenty, jak dobře požadovaná kritéria splňujeme.
Eva Mužíková
Já jsem se k mé radosti s tímto přístupem nesetkala, naopak, přesluhovala jsem a poslední rok jsem byla z funkce vedoucí vychovatelky přeřazena do funkce etopeda, která byla v našem ústavu nově zřízena.. Bylo potřeba ji tzv. rozjet a tak jsem ještě využila svých dlouholetých zkušeností z práce s obtížně vychovatelnými dětmi. Takový přístup, jako ten Váš by se mne také velmi dotkl, rozumím Vám.
Zuzana Pivcová
I já mohu říct, že tento problém cítím jako celkem aktuální. Jsem ve vojenském archivu už takřka 26 let. Dnes už nehraje roli, jestli jsem archiv zastupovala na mezinárodní scéně a zpřístupnila množství materiálů a vyřídila kvanta žádostí. Ti dnešní mladí kolegové už to ani nevědí. Máme dvě kolegyně na mateřské a na jejich místě jsou dočasně 2 mladí s vědomím, že je to na dobu určitou. Až se matky budou chtít vrátit, musí tito mladí odejít. Jak myslíte, že se na nás budou, na mě a další kolegyňku v mém věku, tvářit, že jim neuvolníme místo? Vím, že nás ředitel nemůže bezdůvodně propustit, ale atmosféra to rozhodně nebude přátelská.
Michaela Přibová
Dobrý den paní Hanko. Představte si, že jsem se s tímto postojem setkala, když mi bylo něco málo přes čtyřicet. Pracovala jsem jako průvodkyně u italské CK, když majitel z Itálie oznámil v kanceláři v Praze, že "vymění" všechny starší průvodkyně nad 40let za mladá děvčata. A taky se tak stalo. Mladým děvčatům "narostly ramena", o výklad se nestaraly, přesvědčené, že budou mít i tak úspěch. Pak začaly chodit stížnosti klientů jedna za druhou a majitel dostal strach, že ztratí všechnu klientelu a kajícně se k nám starším vrátil.
Ingrid Hřebíčková
Paní Hanko, nás takhle vyhodila mladá vedoucí celé oddělení, protože už nám nebylo 28 let jako jí. Kvůli věku jsem si zažila mnohé útrapy a při hledání nové práce ani nemluvě. Napsala jsem o tom i článek sem do I60 s názvem Nová práce. Je to nesmírně ponižující, když na vás koukají jak na prašivou jen proto, že vám není 20 let. Naštěstí i já mohu o sobě říci, že mám ráda život a umím se radovat ze všeho, co mi život nabízí a taky díky své svérázné a dobrodružné povaze se umím naštěstí dostat ze všeho. Nebo by se taky dalo říct, že se dokážu protloukat životem. Přeji vám stále radosti a pozitivní postoj i nadále.
ivana kosťunová
Zahraniční manažeři orientovaní na okamžitý zisk nám přinesli tohle pohrdání seniory. Mají k tomu vypracovanou filozofii- prvních pět let ve firmě ze sebe pracovník vydá to, co v něm je, pak už nemá z čeho brát a je třeba ho vyměnit. Je na nás, abychom se bránili a proti neslušnému jednání se ohradili. Psala jsem o tom v článku 59 a více. Možná kdybyste vy vyhození založili konkurenční firmu , divili by se vaši bývalí kolegové, kolik studentů by k vám přešlo. Netrapte se tím a říkejte si- jejich škoda, přišli o slušného a loyálního zaměstnance.
Elena Valeriánová
I nová paní ředitelka bude jednou v seniorském věku a kdo ví, co jí čeká. Možná si na své jednání i vzpomene. Nezůstávejte doma jen se svým pejskem, najděte si jinou aktivitu. Vy na to máte!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.