Napadl sníh a pěkně mrzne, to je ta nejpříhodnější doba vydat se na vrch Boreč v Českém středohoří nedaleko Lovosic. Navíc se v poledne ještě vylouplo sluníčko a to už opravdu není na co čekat.
Cíl dnešního půldenního výletu mám za dobré viditelnosti na dohled. A tak za půl hodiny vystupujeme z auta ve vsi Režný Újezd, odkud vede na Boreč naučná stezka. Tohoto vršku byste si při cestě po dálnici směr Ústí nad Labem ani nemuseli všimnout. Je úplně nenápadný, splývá s dalšími a spolu s nimi tvoří malebné panorama Českého středohoří. Znalci a turisté "fajnšmekři" ho však znají velmi dobře.
Čím to je?
V archivu i60 je redakční článek Boreč: výlet na kouřící horu. Tam se prosím podívejte a najdete tam vysvětlení podivuhodného jevu, kterým je Boreč vyhlášený. Protože redakce za mne teoreticko popisnou práci u stolu už odvedla, můžu jí touto cestou poděkovat a já s klidem podrobnosti pominu a budu se věnovat praktickému ověření informací.
Tedy vrch je zajímavý tím, že nahoře jsou otvory do matičky země, odkud vychází pára z pekelných kotlů. Kdo se nebojí, může vystoupat nahoru a zkusit nahlédnout do pekelné kuchyně. Myslíte, že si dělám legraci? Tak pojďte na průzkumnou procházku se mnou. Vzhůru na Boreč!
U tabule Naučná stezka Boreč č. 0 začíná cestička nahoru. Leží na ní bělostný sníh, narušený jen několika páry zvědavých stop. Přidávám svoje a pomaličku mizím v lese. Je to pěkná nenáročná vycházka, až nahoru je to 1,5 km. Někde za polovinou začíná pěkně stoupat a já si představuji, jak se budu klouzat dolů. Zastavím se na vyhlídce na královnu Českého středohoří Milešovku. A po chvíli stoupání se začínají objevovat úkazy, kvůli kterým jsem tu. Sytě zelené ostrůvky mechu ve sněhu, čerstvé zelené rostlinky. Ze zalesněného vrcholu žádný výhled do kraje není, ale to vůbec nevadí. Fascinovaně hledím na přírodní divadlo, které se hned tak nevidí. Mezi kameny, skalkami objevuji místa, odkud zeleň nemizí ani v nejkrutější zimě. A tam někde, v nitru kopce, musí být nějaký ten velikánský kotel, ve kterém si čerti vaří polívku. Teda hódně polívky, protože pára vystupuje mezi kameny a utíká do vzduchu, až je tu v té zimě mlhavo, stoupá vzhůru k nebesům a větve stromů nad nimi obaluje bílou nádherou. Sem tam se shůry snese sprška ledových krystalků, já však nedbám a civím vhůru. Má to jeden háček, strašně špatně se tu fotí, protože vycházející pára stále utíká a nezastaví se ani na chviličku.
Asi proto ty fotky, které měly být nejkrásnější, nejkrásnější nejsou. Pořídila jsem pro zajímavost jedno krátké video, podle kterého si - doufám - představu o tomto jevu uděláte.
Nejhorší část cesty zpět jsem cíleně sjela po zadku. A pak hurá dolů, ještě cestou pár fotek. Teploměr v autě ukazuje -10° a já pozdě honím bycha. Napadá mě, že jsem si měla vzít teploměr nahoru a změřit teplotu páry z pekelné kuchyně. Ach jo, budu sem muset ještě jednou. Tak kdo jde se mnou?