Příběh k Fotu dne je smutný a plný kontrastů, který se nedal stěstnat do padesáti slov.
Zkřehlý bezdomovec sedící v parku na dřevěné lavici.
Je parádní, mrazivá, slunečná neděle.
Pro nás, kteří jsme si vyšli zachumlaní do hřejivého oblečení, to byl krásný, radostný den. Brali jsme totiž jako samozřejmost, že se vrátíme do tepla domova.
Máme se kam vracet. Proč by to mělo být jinak?!
Ale pro někoho tento mrazivý den postrádal jakoukoli poezii.
Byl utrpením. Mohl být totiž dnem posledním.
Tento zlomený muž z fotografie měl ještě nedávno také domov. Pamatuje si to moc dobře.
Proč zrovna já? Proč já musím chodit parkem celou noc, abych nezmrznul? Jak jsem mohl dopustit tuto situaci?
Jak my ostatní, můžeme v době blahobytu toto "dopustit"?
Kontroverzní otázka, že? Kde se stala chyba?
Jak je možné, že někdo v mrazech, bezohledně vypouští vzácné teplo jen tak pánu Bohu do oken?
Příběh bezdomovce z fotografie je celkem banální. Kdysi ho kamarádka požádala, když ještě normálně žil, zdali by za ni neručil u banky. Bude poctivě splácet. Ale pak na to jaksi zapomněla a ztratila se v cizině.
Přišel o práci, onemocněl, neměl na jídlo, natož na bydlení. Bez peněz se všichni od něj odvrátili. Nemá na zdravotní pojištění. Nemá rodinu. Nemá děti. Nemá přátele. Zůstal sám, opuštěný jako pes, jen s batohem a vozíkem na vrzavých kolečkách.
Přicestoval do Prahy. V ní viděl naději.
Právě v okamžiku, kdy unavený dosedl na lavičku jsem si dovolila zezadu cvaknout spoušť.
Neviděl mne.
Nepřála jsem si to. Nějak jsem se cítila nesvá.
Ale pak mne napadlo, že vidím pod lavičkou ležet bankovku. Musel ji zřejmě vytratit. Nebo to byl jen stín?
Shýbám se. Co kdyby ji odvál vítr?
„A není vaše?“ řekl udiveně.
„Není.“
Pak se naše ruce dotkly. Ucukla jsem, jako bych se spálila.
Na okamžik sevřel mojí teplou, zhýčkanou ruku do svých ledových. Objalo mne ledové království.
„Děkuji vám.“
Ten člověk v tom okamžiku nebyl zlomený, to jsem byla spíše já.
Bezradná. Ale co dál?
Je chvilková, jednorázová pomoc a tím způsobená radost řešením? Určitě pomůže z nejhoršího.
Ale jak pomáhat? Hodit neštěstí druhých za hlavu? Člověk má přece dost svých starostí.
Vím, řeknete, ať jde pracovat, ať nepije, ať nekrade, ať se vykoupe, ať nezapáchá, ať nepřekáží slušným lidem v chůzi...
Nám, lidem z "tepla" se to říká snadno. Snadno se odsoudí člověk z okraje společnosti..
Zmrznout v miliónovém městě je tragédie.
Cítila jsem beznaděj, a to mám domov!
Než jsem zmizela za roh, ještě jsem se ohlédla.
On tam seděl dál shrbený a díval se do dáli na zmrzlou sněhovou pláň.
Slunce přeci jenom začalo trochu hřát.
Tu noc v Praze nikdo nezmrznul.