Jsem už deset let důchodkyní a sedm let vdovou. Když mně umíral manžel, řekl mi tato slova: „Stáňo, nebreč, prožili jsme spolu 48 krásných let, tak co chceš víc. Všechno jednou končí.“ Neustále si tato slova opakuji a jsem za ně moc ráda. Proto také asi mohu žít dál a opět hezky.
Mám mnoho dobrých životních přátel, tři krásná vnoučata, mnoho zájmů a koníčků. Mám to štěstí, že jsem pořád zdravá, a tak se všemu mohu i ve věku sedmdesát čtyři stále věnovat. Takže si každé dva roky chodím k lékaři pro potvrzení do řidičského průkazu, že vidím i slyším. A tak neustále pozoruji, jak na našich silnicích je více a více aut a jezdí všichni rychleji a rychleji. Zatím s nimi v tom proudu pořád ráda „plavu“.
Když jezdím na kole, snažím se silnicím vyhýbat a na cyklostezkách jsem šťastná. Raduji se z najetých kilometrů. Za krásného počasí 50 – 60 km denně. V zimě stále ještě „pokořuji“ černé sjezdovky a těším se, že brzy dovrším hranici věku, kdy budou pro mě permanentky zadarmo.
Celý život jsem s manželem sjížděla všechny české i slovenské řeky. Teď na stará kolena jsem našla kamaráda, také bývalého dobrého vodáka, a tak opět sjíždím některé řeky. Konkrétně už jen Sázavu a Vltavu. Vadou je jen náš společný věk, tj. 154. Takže naloženou loď už nepřenášíme, ale bojujeme s ní, když se z ní po dlouhé plavbě snažíme vystoupit, kolena se neohýbají apod. A další vadou je i to, že kamarád na kormidle je lékař, psychiatr, takže je klidný, z ničeho si nic nedělá a já naopak. Takže z jeho klidu moje slabá cukrovka stoupá z hodnoty šest na devatenáct.
Dovolím si opsat slova mých vnoučat, jak nás na vodě vidí, když bojujeme o život. Vojta: ...někde pod Kam. Přívozem slyšíme neblahý zvuk drhnutí plastové lodi o kámen. Ano, dvojice babička – doktor stojí na kameni. Jelikož je hodně vody, každý ví, co se v takovém případě může stát a také se stalo. Loď se začala pomalu otáčet podle osy y. Každému bylo jasné co bude následovat a následovalo velmi rychle. V mžiku byla loď plná a posádka i s nákladem nedobrovolně opustila prostory lodi. Babička se pohotově postavila na nohy a zapřela se o kámen, aby neuplavala. Nevím, jak se jí to podařilo, ale úspěšně odolávala silnému proudu, který se ji pokoušel strhnout. Pan doktor se však postavit nedokázal a společně s nákladem se vydal nedobrovolně dál po proudu. Vašek se vydal zachraňoval loď a babičku, já jsem se vydal po proudu pro pana doktora a zbylé věci. Měl jsem co dělat abych všechno dohnal. Nakonec se vše zdařilo a dostali se ke břehu.
Vašek popsal stejnou příhodu podobně, jen na konci napsal: ….. otázka je, jestli už třeba nejsou moc starý? Jak ale víme, nikdy! Snad si příště budou dávat větší pozor, a snad se jim opět nic nestane jako tentokrát.
Z oblasti IT technologií ráda přiznávám můj vztah k mobilu. Když mi dosloužil starý, malý a jednoduchý mobil, který věrně a dobře sloužil, byla jsem nucená koupit si nový. V prodejně, kam jsem zašla jsem požádala o nový, s dodatkem … prosím nějaký mobil úměrný k mým schopnostem, když ovládám PC. Podívali se na mě a nabídli mi mobil s velkými písmeny a tlačítkem první pomoci. Chtěla jsem jim říci, co si to dovolujete, ale ovládla jsem se. Řekla jsem, že jim děkuji, a žádnou instruktáž nepotřebuji. Vybrala jsem si podle ceny chytrý telefon. A následoval trest za moji namyšlenost. Od té doby volám komu nechci, nevolám komu chci, posílám sms a obrázky stěn svého obývacího pokoje a fotografuji cokoliv i se svými prsty, a fotografuji i když je mobil v obalu.
Občas musím poprosit opět vnoučata, aby se do mého chytrého telefonu podívali a oni zjistí: že v diktafonu mám nahráno více než čtyři hodiny úplného ticha, že mám 40 budíků, zatímco standardně stačí třeba jenom dva až tři, že fotky nejsou fotky ale videa. A nakonec řeknou: „Babi, bojuješ statečně, některé principy a postupy jsi už úspěšně zvládla, ale čeká tě ještě velký kus cesty virtuálním světem, abys svému mobilu alespoň částečně porozuměla. On ten tvůj mobil ve skutečnosti není tak hloupý, jak si myslíš, ba naopak. Můžeš být ráda za to, že má „jenom“ to, co má, protože kdybys měla něco chytřejšího, to bys teprve koukala.“
To je ve stručnosti „Z mého současného života“.
Napsáno z profilu pana Václava Lemberka
