Sobotní večer, na který tu v článku budu vzpomínat, se sice odehrál před mnoha lety, ale pro mně je to stále čersté a možná i jeden z těch nejkrásnějších životních večerů, kterých jsem prožila.
Píše se rok 1975 a ve vesnici, kde jsem se svými rodiči žila, se konala taneční zábava ČERVENCOVÁ NOC, kterou pořádalo zdejší myslivecké sdružení. Byla v roce, ve kterém jsem také ukončila taneční kurs společenských tanců. Musím podotknout, že jsem tam chodila moc ráda, tancování mně moc bavilo a tančila jsem velmi ráda tance jako je valčík, polka, tango a mazurka. I chlapci ve společenském oděvu vypadali jinak, než v riflích apod. A zde jsem si už vysnila, že pokud někdy budu chtít mít svou rodinu, tak jedině s chlapcem, který bude umět tančit. Ale o tomto teď psát nebudu, to by bylo na jiný článek.
Vrátím se k své první životní taneční zábavě. Na ni jsem šla společně se svými rodiči. Dlouho mluvili o tom, že až budu mít po tanečních, že mně veznou na první zábavu. Já v té době byla stydlivá, myslela jsem si, že budu středem pozornosti, zejména když půjdu s rodiči a opravdu moc se mně na tuto zábavu jít nechtělo. A tatínek dle svých slov se moc těšil na to, až si veřejně zatančí se svou prvorozenou dcerou ve své vesnici. Dnes se tomu nedivím, sama vím, jak rodiče jsou na své děti, pokud něco umějí, hrdí.
Tato zábava, stejně jako mnoho dalších, se konala v takovém lesním hájíčku, kdy taneční parket tvořilo jehličí se smrku, stoly i lavičky byly zbité ze dřeva, občerstvení se prodávalo také v dřevěných kioscích a podium prakticky nebylo a muzikanti hráli prakticky pod širým nebem. Ale právě tento hájíček působil hodně romanticky a tento styl jsem milovala od svého mládí.
Když jsme do tohoto hájíčku došli, tak rodiče jej dobře znali a věděli kam si sednout, kde sedí muzikanti, abychom na ně viděli, krásně je slyšeli a zkrátka z této zábavy něco měli. Pomalu se scházeli i další tancechtiví spoluobčané, a i občané z vedlejších vesnic. Většinou všichni ve věku mých rodičů a starších. Nás mladých tam bylo jako šafránu.
A právě z vedlejší vesnice tam přišla parta mladých chlapců, z nichž jeden byl bratr mojeho spolužáka. A byl to také syn maminčiné kamarádky. Když jej maminka uviděla, tak mně vysvětlovala, že je to bratr Jarka, který se mnou chodil do třídy, načež jsem ji řekla, že jej od vidění znám. Jmenoval se Lada, a na zábavu si přivedl i svoji sestru Lidušku, se kterou jsem se na této zábavě pak zkamarádila.
Když potom začali muzikanti hrát, chvíli trvalo, než se zaplnil taneční parket, ale při asi třetí sérii písniček se zábava začínala rozbalovat. Tatínek si šel zatancovat s maminkou a já na ně jen koukala. Po té vyzval tatínek k tanci mně a odtancovali jsme spolu všechny 3 písně v sérii, a myslím že nám to šlo. A toto byl asi ten zlom této zábavy. Všiml si mně Lada, jak mně to jde a netušila jsem, že když budu z této zábavy odcházet, že nejenže mně budou bolet nohy, ale snad budu mít i popletenou hlavu a bezesné noci, a pár jich takových i bylo.
A tento Lada mně následující a i další série písní chodil žádat o tanec ke stolu, kde jsem seděla se svými rodiči. Dokonce si za námi přišel občas také sednout. Střídal mně v tanci se svou sestrou Liduškou a přiznám se, že nelituji ani jedné minuty, kterou jsem tu tento večer strávila. Byl skvělý tanečník, gentleman, velmi slušný a hodný chlapec a možná jen díky němu jsem potom chodila na tyto zábavy moc ráda a zejména na ty, kde hrávala dechová hudba, nebo hudba, která umí zahrát všechno. A tak jsme si spolu zatančili všechny tance. Od valčíku až po ploužáky, které nám vyhovovaly asi nejvíce. Během tance jsme si povídali snad o všem možném - o škole, o víře (oba jsme totiž věřící), o budoucnosti, o vojně. Ta jej čekala krátce po této zábavě, narukoval pak na podzim do Čierné nad Tisou. Zatancovali jsme si spolu než odešel na vojnu i na dalších tanečních zábavách, ale na tu první se zapomenout nedá. Ve svém nitru ji mám zapsanou zlatým písmem a rodičům vděčím, že mně tehdy na tuto moji první životní zábavu vzali s sebou.
Dokonce i maminka byla na zábavě štěstím bez sebe, když viděla jak často si pro mně chodí syn její kamarádky, neboť dobře věděla, jak hodný kluk to je. A navíc také moc hezký - snědá pleť, vlasy jak havran a výrazné oči a s krásnou urostlou postavou. Alespoň se pak obě maminky asi měly o čem bavit. Dokonce pak jeho maminka se mnou hodně komunikovala např. v autobuse, ve městě, když jsme se potkaly apod.
A Lada, když byl na vojně, tak jsme si spolu psali přátelské dopisy, kterých byly desítky a dodnes jeho fotku, kde je ve vojenském, mám uschovanou. Myslela jsem si, že po jeho vojně dostane naše přátelství jiný směr, ale člověk míní a Bůh mění. Zamiloval se do jiné dívky, se kterou se nakonec rozvedl, já do jiného chlapce, se kterým jsem se pak rozešla a vzala si pak svého současného muže. Nyní je Lada ženatý se skvělou ženou a s Ladou i po letech jsme stále přátelé a oba na onu noc rádi vzpomínáme. Dle jeho slov prý patřila také k těm nezapomenutelným zábavám.
Škoda, že nemám žádnou fotku z této životní události, na kterou nezapomenu nikdy a snad na ni vzpomenu i na své smrtelné posteli. Pro mně to byl moc silný zážitek - protančit svoji první zábavu s báječným chlapcem a tančit s ním skoro celou noc.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.