Od dětství mě trápí nemocná páteř – skolióza a kyfóza (Shuermannova nemoc). Mám nerovnou páteř, jedno rameno výš a trpím velkými bolestmi. Chodím na opichy, na rehabilitace, cvičím a čím jsem starší, tím jsou bolesti větší. Kdysi mi ještě můj dětský ortoped říkal, že bolesti možná zmizí v těhotenství, ale to se nestalo.
Proto mi v roce 2006 můj tehdejší rehabilitační lékař nabídl lázeňskou péči. Když jsem se zmínila na alergologii (jsem také astmatik), tak se hned pan doktor přidal s tím, že mi doporučí i inhalace.
Nabídli mi pár míst, kam se mohu s oběma problémy vydat. Po krátkém zvažování jsem si vybrala nedaleké Lázně Libverda (v tu dobu jsem bydlela v Liberci).
Pojišťovna mi lázeňskou léčbu posvětila, a tak jsem se jedno červencové ráno POPRVÉ vydala na léčení. Již doma jsem si nachystala spíše sportovní oblečení, plavky a další praktické věci. Odmítla jsem šaty a lodičky, protože jsem si říkala, že se jedu léčit a ne někde trdlovat s lázeňskými šviháky.
Myslela jsem, že do lázní, které jsou vzdálené asi 30 km od Liberce, pojedu vlakem, ale kamarádka Jarka se nabídla, že mě tam s manželem odvezou. Byla jsem moc ráda, neboť není nad to se s novým prostředím seznámit ještě s někým, koho máme rádi, než jen sama.
Dostala jsem bydlení v Novém domě, moderní budově a pokoj až nahoře v 8. patře, které nabízí kromě krásného výhledu na okolní Jizerské hory také nádhernou terasu s nábytkem ze sekvojového dřeva. Už jen ta krásná terasa člověku rozzáří oči a je mu veseleji. Já i mí přátelé jsme byli nadšení.
Na pokoji jsem se sešla s paní, které bylo ten rok 60 let, mně o 16 méně. V jídelně mne posadili ke dvěma mužům a jedné ženě, ale v podstatě tito lidé brzy skončili s léčbou a odjeli, pak jsem dostala pro změnu já ke stolu zase jiné spolusedící. V každém případě jsem si již na prvním obědě všimla, že patřím mezi ženami k nejmladším pacientům. Mezi muži bylo pár výjimek, které vypadaly mladší nebo v mém věku.
Ale to mi vůbec nevadilo, protože já jsem se přijela léčit. Své předsevzetí jsem brala vážně, byla jsem ráda, že jsem tam sama a nemusím se na nikoho ohlížet. Chodila jsem na procedury (nevynechala jsem ani jednu, na rozdíl od mnohých ostřílených lázeňských hostů, kteří se všemožně omlouvali, aby mohli jet třeba do Frýdlantu nebo do Liberce na celý den a léčbu si nechali jen potvrdit). Když jsem měla chuť, vyšla jsem asi 302 schodů nahoru na silnici vedoucí k Obřímu sudu a zase zpátky. Měla jsem s sebou knížky a křížovky, takže jsem byla spokojená.
Má spolubydlící chodila skoro denně pařit, po večeři se ohákla a se svou partou (prý jezdí takto do lázní už 15 let) chodili do hospůdek a domů se vracela kolem půlnoci. Jednou mě vytáhla s sebou, ale fakt mě to nebavilo.
Se svým pobytem „Poprvé v lázních“ jsem byla neskutečně spokojená a další roky, až do mého odstěhování se na západ Čech, jsem pak jezdila každý rok na nějaký akční víkend za super cenu. Vždy zase do Libverdy, která mi přirostla k srdci.
Naposledy jsem zde pobývala týden v srpnu roku 2010 a nedaleko Libverdy, v Hejnicích, jsme se s Jiříkem, který za mnou do Libverdy na pár dní přijel, vzali… A pak přestěhovali na jiný konec republiky. Zde jsme také v lázeňské oblasti a tak už nejsou moje srdeční záležitost jen Lázně Libverda, ale například Mariánské Lázně, kam jezdíme velmi často. Ne již na pobyty, ale na procházky.
