Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti
FOTO: archiv autorky

Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti

19. 3. 2016

Jestliže něco prožijeme nebo vnímáme jako poprvé, pak, ať chceme nebo nechceme, očekáváme nebo alespoň připouštíme existenci následného podruhé, případně dalších poněkolikáté.

Vím, že stejně jako já čtete raději příběhy úsměvné a veselé, které potěší, mnohdy i připomenou vlastní zážitky. Ale k životu patří i prožitky neveselé, bez nichž by však nebyl život úplným životem se všemi příchody a odchody, ztrátami a nálezy, poznáním, zráním, smiřováním a pochopením.

I smrt v kruhu nejbližších má své "poprvé" a je jen otázkou času, kdy dá o sobě vědět.

Moji prarodiče z maminčiny strany (zatímco ti tatínkovi už nežili) bydleli ve stejném městečku jako my. Dědeček byl na svou dobu vzdělaný a celkem vážený občan, povahově však velmi přátelský, veselý a skromný. I v důchodu zůstal velmi činorodý a celou letní sezónu vypomáhal alespoň v pokladně na místním koupališti. Jinak miloval hudbu, hlavně vídeňské valčíky, a sám hrál pěkně na housle. Mezi dědečkem a jeho dcerou, mou maminkou, existoval velmi silný citový vztah, zatímco babička preferovala spíš syna, žijícího v Praze.

Byly jsme celkem tři vnučky, nejstarší byla naše sestřenice z Prahy, která přijížděla jen na léto, a pak my se sestrou. Já jsem byla nejmladší vnučka a možná právě proto, ale možná i díky určitým povahovým rysům podobným mé mamince, si mě dědeček asi nejvíc oblíbil. Byla jsem s ním sžitá víc než s tatínkem, kterého udolávaly zdravotní potíže a poúnorový vývoj u nás.

Dědeček mě vozíval z koupaliště na kole "na štangli". Jednoho dne se mnou znenadání upadl. Hrozně se vylekal a pak mě prosil, abych to neříkala mámě, že ta by se na něj zlobila. Neřekla jsem to, ale poznala to sama, protože jsem hrála všemi barvami. Dědeček se jí následně přiznal, že se v poslední době necítí dobře. Vyšetření přineslo neblahou diagnózu: Rakovina jater. Vyslechla jsem to v hovoru rodičů a maminka byla velmi sklíčená. Byl červenec 1955 a po prázdninách jsem měla jít do první třídy. Zesláblého dědečka odvážela sanitka do nemocnice na operaci. Sestřenice říkala vesele Ahoj, dědo, zatímco já jsem se loučila s pláčem Na shledanou, dědečku. Operace se ukázala jako nemožná a dědečka vrátili domů. Umíral před očima.

Dědečkova matka Anna zemřela údajně na rakovinu, když mu bylo pouhých 17 let. Moje maminka měla doma v rámečku její fotografii. Ve své úzkosti vzala večer do ruky fotografii a začala svou babičku, kterou nikdy nepoznala, prosit o pomoc. V tu chvíli zhaslo v místnosti světlo. A maminka, jak nám řekla, pochopila, že už pomoci není. Dědeček zemřel následující den po svaté Anně. Říkali, že si pro něj matka přišla. Babiččina sousedka se dušovala, že tu noc viděla chodit v zahrádce neznámou paní v bílém...

Kráčeli jsme v pohřebním průvodu, mě vedl tatínek a říkal mi: Neplač, podívej, táta taky nepláče....To jsme ještě oba nevěděli, že nás za pouhých šest let opustí takhle i on.

Od tatínka jsme byly zvyklé se modlit, a tak jsem pojala dědečka do své modlitby, aby mu bylo v nebi dobře. Míjely roky a do mé modlitby vstupovali další a další blízcí lidé. Smrt nás naštěvovala často.

Patřím však k těm, kteří žijí s vědomím, že smrtí vše nekončí. Snad i proto mohu i po těch 61 letech říct své tehdejší: Na shledanou, dědečku.

P. S. Dochované dědečkovy fotografie zůstaly bohužel uloženy na naší chalupě v jižních Čechách. Přikládám tedy jen tehdejší fotografii nás tří vnuček.

 

Soutěž - poprvé
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Ano, smrt k životu patří. Dodnes mám před očima strýce a prababičku v rakvích. Bývalo to tenkrát zvykem. Byla jsem malá, ale od té doby už jsem to u svých blízkých nikdy nedovolila. Zuzko, vzpomínky na naše milé ale stále zůstávají a to je dobře. *****
Alena Tollarová
Smrt nutně patří do našeho života. Jen někdy přichází příliš brzy ...
Marie Magdalena Klosová
Je těžké se smiřovat s odchodem těch nejbližších a milovaných.Vždy to vnímáme jako nespravedlnost vůči nim,vůči nám.Je úlevné vnímat jejich odchod jako přechod do jiných,snad lepších úrovní bytí.Taky mezi ně patřím.Dokonce si myslím,že jsme jistým způsobem v kontaktu.Zuzi,díky za hloubku prožitku.mm
Lidmila Nejedlá
Hezké vzpomínání, Zuzko. A přeji Ti tu víru ve shledání v posmrtném životě. Kéž by to tak bylo.
Alena Vávrová
Také jsem měla krásný vztah s dědečkem - viz můj článek legionář. Dožil se požehnaného věku, to už jsem byla dospělá. Nejen nad tvými řádky jsem mu dnes věnovala svoji vzpomínku - dědeček byl Josef.
Libor Farský
Zuzko, ani netušíš, jak velmi ten příběh s Tebou sdílím. Moc krásně napsáno.
Soňa Prachfeldová
Smrt je závěr současného našeho života - nikdo toho není ušetřen. Je to laskavě a citlivě napsáno - díky Zuzko.
Zdenka Jírová
O dědečky jsem přišla dříve, než jsem si mohla jejich přítomnost uvědomit. Zůstala mi jedna babička, o které jsem tu už napsala článek. Shodou okolností byla také první mrtvý, s kterým jsem se ve svých 12 letech setkala. Dodnes si ten okamžik pamatuji. Svou babičku jsem měla moc ráda a mrzí mne, že jsem ji nemohla mít déle.
Jitka Havlová
Zuzanko napsala jste to moc pěkně. My starší už všichni máme někoho jen ve vzpomínkách... Díky za krásný článek.
Hana Rypáčková
Neumřel ten, na koho se vzpomíná s láskou.*****

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.