Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti
FOTO: archiv autorky

Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti

19. 3. 2016

Jestliže něco prožijeme nebo vnímáme jako poprvé, pak, ať chceme nebo nechceme, očekáváme nebo alespoň připouštíme existenci následného podruhé, případně dalších poněkolikáté.

Vím, že stejně jako já čtete raději příběhy úsměvné a veselé, které potěší, mnohdy i připomenou vlastní zážitky. Ale k životu patří i prožitky neveselé, bez nichž by však nebyl život úplným životem se všemi příchody a odchody, ztrátami a nálezy, poznáním, zráním, smiřováním a pochopením.

I smrt v kruhu nejbližších má své "poprvé" a je jen otázkou času, kdy dá o sobě vědět.

Moji prarodiče z maminčiny strany (zatímco ti tatínkovi už nežili) bydleli ve stejném městečku jako my. Dědeček byl na svou dobu vzdělaný a celkem vážený občan, povahově však velmi přátelský, veselý a skromný. I v důchodu zůstal velmi činorodý a celou letní sezónu vypomáhal alespoň v pokladně na místním koupališti. Jinak miloval hudbu, hlavně vídeňské valčíky, a sám hrál pěkně na housle. Mezi dědečkem a jeho dcerou, mou maminkou, existoval velmi silný citový vztah, zatímco babička preferovala spíš syna, žijícího v Praze.

Byly jsme celkem tři vnučky, nejstarší byla naše sestřenice z Prahy, která přijížděla jen na léto, a pak my se sestrou. Já jsem byla nejmladší vnučka a možná právě proto, ale možná i díky určitým povahovým rysům podobným mé mamince, si mě dědeček asi nejvíc oblíbil. Byla jsem s ním sžitá víc než s tatínkem, kterého udolávaly zdravotní potíže a poúnorový vývoj u nás.

Dědeček mě vozíval z koupaliště na kole "na štangli". Jednoho dne se mnou znenadání upadl. Hrozně se vylekal a pak mě prosil, abych to neříkala mámě, že ta by se na něj zlobila. Neřekla jsem to, ale poznala to sama, protože jsem hrála všemi barvami. Dědeček se jí následně přiznal, že se v poslední době necítí dobře. Vyšetření přineslo neblahou diagnózu: Rakovina jater. Vyslechla jsem to v hovoru rodičů a maminka byla velmi sklíčená. Byl červenec 1955 a po prázdninách jsem měla jít do první třídy. Zesláblého dědečka odvážela sanitka do nemocnice na operaci. Sestřenice říkala vesele Ahoj, dědo, zatímco já jsem se loučila s pláčem Na shledanou, dědečku. Operace se ukázala jako nemožná a dědečka vrátili domů. Umíral před očima.

Dědečkova matka Anna zemřela údajně na rakovinu, když mu bylo pouhých 17 let. Moje maminka měla doma v rámečku její fotografii. Ve své úzkosti vzala večer do ruky fotografii a začala svou babičku, kterou nikdy nepoznala, prosit o pomoc. V tu chvíli zhaslo v místnosti světlo. A maminka, jak nám řekla, pochopila, že už pomoci není. Dědeček zemřel následující den po svaté Anně. Říkali, že si pro něj matka přišla. Babiččina sousedka se dušovala, že tu noc viděla chodit v zahrádce neznámou paní v bílém...

Kráčeli jsme v pohřebním průvodu, mě vedl tatínek a říkal mi: Neplač, podívej, táta taky nepláče....To jsme ještě oba nevěděli, že nás za pouhých šest let opustí takhle i on.

Od tatínka jsme byly zvyklé se modlit, a tak jsem pojala dědečka do své modlitby, aby mu bylo v nebi dobře. Míjely roky a do mé modlitby vstupovali další a další blízcí lidé. Smrt nás naštěvovala často.

Patřím však k těm, kteří žijí s vědomím, že smrtí vše nekončí. Snad i proto mohu i po těch 61 letech říct své tehdejší: Na shledanou, dědečku.

P. S. Dochované dědečkovy fotografie zůstaly bohužel uloženy na naší chalupě v jižních Čechách. Přikládám tedy jen tehdejší fotografii nás tří vnuček.

 

Soutěž - poprvé
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lubomír Müller
Je to silně emotivní a přitom tak prosté a při čtení se člověku odvíjí v obrazné paměti obraz popisovaných událostí i jeho vlastní zkušenosti s odchody blízkých nebo přátel z tohoto světa. Moc krásně napsané, Zuzano. Kdo zůstává v naší paměti, které se říká vzpomínky, ten nikdy doopravdy neodešel. Odešlo jen hmotné tělo, ale ne jeho duchovní otisk v nás. Ale někdy to tělo toužíme obejmout, vzít za ruku, pohladit to je pravda. Někdy schází. Změnit tuhle definitivu můžeme jen ve vlastní mysli, v tom, jak vzpomínáme. Vzpomínáš na "dědánka" bez bolesti a držíš ho stále za ruku. Věřím tomu...♥
Marcela Pivcová
Myslím, že jsme se Zuzkou obě měly k dědečkovi silný citový vztah, byly jsme tak v rodině vychovávány. Možná, že Zuzka už zapomněla, že měla pro něho zvláštní oslovení - říkala mu "dědánku". Dědeček zemřel právě v ten den, kdy mu bylo 69 a půl roku. Asi ta sedmadvacítka (den po sv. Anně) mu byla osudná.
VANDA Blaškovič
Náš život je stvořen smrtí ostatních. Leonardo da Vinci
Anna Čípová
Při čtení vašeho článku mi vstoupily do očí slzy a po přečtení posledního řádku jsem se rozbrečela. Dědeček z matčiny strany žil 17 roků bez obou nohou, jeho děti mu vykaly, vnoučata tykaly, Vozil nás na vozíku.který byl na ruční pohyb. Byl to silný člověk, který se dokázal se svým osudem prát. Děkuji osudu, že si na dědečka pamatuji. Za slzy se nestydím a paní Zuzance děkuji, že svým článkem oživila mé vzpomínky.
Marie Magdalena Klosová
"Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého." Jiří Wolker
Katarina Schultzova
Smrťou život nekončí, iba zabudnutie znamená koniec života. Kto žije v našich srdciach a spomienkach, nezomiera. Nekrológ .
Katarina Schultzova
Smeťou život nekončí, iba zabudnutie znamená koniec života. Kto žije v našich srdciach a spomienkach, nezomiera. Nekrológ .
Jiří Hudeček
Četl jsem Váš článek a ani nevím, jestli jsem při tom dýchal. Četl jsem a souběžně se mi promítal můj život. Ano i egypťané věřili v posmrtný život a také se na něj připravovali.
Růžena Antlová
Můj stařeček říkával smrti se nebojím ta není zlá smrt je jen kus života těžkého.. snažím se to říkat při smrti svých nejbližších ,ale nějak to můj smutek nezmírní. I smutek patří k životu .
Lenka Hudečková
Smutné vyprávění Zuzko, ale jak píšeš, patří to k životu....Jinak mám takovou malou náplast na takový smutek: Ten, kdo v srdci žije, neumírá!"

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.