Některá má poprvé neměla pokračování, jiná nebyla valného charakteru, ba nestála za nic. Mluvím samozřejmě o těch "poprvé", která se vymykala běžným lidským zkušenostem. Je jasné, že když se malý človíček postaví poprvé na nožky, brzy ho zradí, neudrží rovnováhu, praští s ním o zem. Většinou takové "poprvé" nezůstane ve vzpomínkách. Jsou ale "poprvé", která se z paměti jen tak nevymažou.
Poprvé se zamilovat.
Poprvé se milovat.
Obě zkušenosti mají zajisté svá pokračování, nebývají z nejlepších, člověk by na ně často rád zapomněl, ale většinou jsou nezapomenutelné.
Má "poprvé" často vyplynula z mých "bláznivých" nápadů. A tak jsem poprvé zlézala cvičnou skálu, ze které mě pak museli zdatnější horolezci sundat. Vypravila se s přítelem malou lodičkou na mořské rande a vrátila se na pevnou zem zelená nevolností po té, co jsem, ochromena mořskou nemocí, přetrpěla milostnou schůzku na dně loďky. Usedla jsem poprvé na hřbet koně, nechala se z něho několikrát shodit, a přesto jsem vytrvala sedm let. Nebylo těžké podlehnout této vášni a překonávat téměř pokaždé, jako poprvé, její úskalí.
K těm "poprvé", která se vryjí do srdce i do paměti, bezesporu patří "to" spojené s prkny, která "znamenají svět". Ve svých 40 letech jsem náhle zatoužila splnit si i tento sen. Dramatický obor na Lidové konzervatoři v Ostravě se zdál být vhodným prostředníkem. Přes krkolomná jazyková cvičení, recitace básní, krátké scénky a úryvky z "opravdických" divadelních her jsem se ve 3. roce dostala k "velké" roli Nebyla o nic menší než role stárnoucí Lízy v Obchodníkovi s deštěm. Ten film jsem milovala. Katharine Hepburnová byla v hlavní roli oslnivá. Její romantický příběh svíral srdce. Chtěla jsem být Katharine Hepburnová. Tedy Líza. Stala jsem se na rok Lízou.
Byla jsem asi tou nejstarší Lízou v historii této hry. Byla jsem nejstarším "hercem" naší malé herecké společnosti. Mému Starbuckovi nebylo ještě třicet. Mým bratrům bylo něco kolem dvaceti. Role otce musela být vypuštěna.Přesto jsme se do děje ponořili se vší vervou a přesvědčivostí. Pod vedením zkušené herečky se rodilo jedinečné představení.
Za těžkými festovními dveřmi fary, tam, kde by to nikdo nečekal, našlo svůj azyl společenství nadšenců, pro které čas nic neznamená. Jejich kroky tu směřují několikrát do týdne, někdy i o víkendu. Vědí, že americká komedie Richarda Nashe jim dá zabrat. Má tři dějství a představení na scéně malého ostravského divadla Aréna se blíží. Tak znovu! A ještě jednou! Výstup navazuje na výstup. Vylepšují se dialogy i detaily oblečení. Líza statečně bojuje se svými bratry i se svými sny. Bojuje o svou ženskost, o lásku.
Telefonuji "Starbuckovi", abychom upřesnili další termín zkoušky. Oslovuje mě "Lízo", a ani jeden z nás se tomu nediví.
Konečně na opravdových divadelních prknech! I pro nás, divadelníky z ochoty, znamenají svět. Kromě něj kolem nás nic neexistuje. Z plného hlediště vnímáme jen rozostřené tváře. Čiší z nás nadšení a energie. Jdeme do toho! Rozehrajeme "svůj vlastní koncert" v trvání dvou a půl hodiny. Líza je na jevišti celých 150 minut. Od začátku do konce. Marie je Líza, Líza je Marie.
Poprvé na těchto kouzelných prknech. Jedinečný, ale také jediný zážitek. Premiéra, která je zároveň derniérou. Prostě absolventské představení. Jen Líza neopouští Marii, která jí vdechla život, ještě dlouho po tomto nezapomenutelném zážitku. Příběh odehrávající se jednoho letního dne a noci v době sucha na západě Spojených států vstoupil neoddělitelně do Mariina, tedy mého, života a stále tam přebývá.
Krásné, byť jednorázové, "poprvé".
