Oheň pomalu skomírá,
život svůj končí, umírá,
už prostě nemá sil,
jen lehký dým po něm zbyl…
Myšlenky mé jdou do černé noci vaty,
jdou za tebou tam, kde zmizelas mi za vraty,
Ty, mé největší splněné přání,
I když bylas tu jen chvíli a neměla stání,
bylas tak neobyčejně krásná a hvězdně zářivá.
Teď jen praskot ohně rajskou hudbou po ní zaznívá.
Její duši, toliko mou vyvolenou,
hřál jsem dnes na kolenou
a rukou svou objímal ji v pase –
- v duchu nedutal a obdivoval se její kráse,
když pár jejích vlasů – pramenů
teklo po mně jak ranní rosa z šedých kamenů.
Byla tu jen pohádkovou chvíli,
snad okolo nás tančili lesní víly,
já však měl jen pro ni oči, ret
možná se jen trošku točil se mnou svět.
Snad to nebyl sen
Hleď v svetru malá dírka
to když chytla její rukou první sirka,
jež oheň zažehla svou jiskřičkou
a já seděl Tu se svou láskou , hvězdičkou…
Oheň zhasl, nové ráno svítá
na obloze skřivánek létá
nastal nový den.