Kdysi v dávných časech, to jsme bydleli ve Mšeně, coby malý, asi tříletý špunt, jsem se rozhodl, že se kouknu do světa. Rodiče měli to maličké hospodáříčko a mezi tím byly i slepice, které se klidně pásly mimo náš dvorek. Taťka jim udělal vzadu v plotě díru, aby dámy mohly ven. A já se do té díry vešel, a tak jsem vyrazil.
Když rodiče zjistili, že se ani na dvorku ani na zahrádce nenacházím, začalo velké hledání kluka nezbedného. Tehdy v naší ulici byly výborné sousedské vztahy, a tak mě brzo hledalo půl ulice. Když se zeptali na hlavní ulici, co jezdily i tramvaje, jestli někdo neviděl malého kluka, tak prý támhle na kopečku na schodech u baráku jeden sedí. Já si totiž vylezl po několika schůdcích k baráčku na kopečku a díval se na električky, jak jezdí. Auta byla vzácností, tak větší nebezpečí nehrozilo.
A tak po chvíli bylo radostné setkání a skončil můj první samostatný výlet. Nebyl dlouhý na dnešní dobu,ale tehdy mi připadl dlouhatánský. Cesta zpět byla v taťkově náručí.
