Nejvíce žijí ve stresu ženy ve věku mezi padesáti a šedesáti lety. Nevěříte? Psychologové se shodují, že prodlužování života a současný životní styl je právě pro tuto věkovou kategorii nejvíce nepříjemný.
Sedmapadesátiletá Vlasta z Ostravy je typickou představitelkou skupiny žen, o které bude řeč. Je učitelka na střední odborné škole. Práce ji čím dál více zmáhá. "Studenti jsou rok od roku drzejší a já cítím, jak se jim s mými přibývajícími roky vzdaluju. Do práce se netěším, ale na penzi zatím nemám nárok a do předčasné se mi v žádném případě kvůli financím nechce," vysvětluje. K tomu se stará o těžce nemocnou osmdesátiletou maminku. Ta žije sama ve svém bytě na druhém konci města, v domově pro seniory pro ni není místo. Takže Vlasta každý den po své práci jede mamince poklidit, uvařit, pomoci jí s hygienou. Doma cítí, že si s manželem rozumí čím dál méně.
"Nemáme na sebe čas. Když přijdu večer od mámy, on už pospává u televize. Kouká buďto na sport nebo sedí u počítače," vysvětluje. Výsledek? Vlasta je ve svém životě nešťastná. Má pocit, že její shon je nekonečný, že jej nikdo neocení. Následky jsou jasné. Má vysoký tlak, nadváhu, vypadá unavená a také se tak cítí. "Takže jsem vlastně neustále podrážděná a zlá. Na žáky, na manžela, na maminku, na sebe," shrnuje.
Poslední výzkumy sociologů ukázaly, že nejtvrdší životní podmínky u nás mají lidé, kteří se dostanou do věku takzvané sendvičové generace. To znamená, že mají svou práci, mnohdy se ještě snaží pomáhat svým dospělým dětem a zároveň se starají o staré nemocné rodiče. S tím, jak se lidský život prodlužuje, takových lidí přibývá. Zatímco dříve šedesátníci velmi často už rodiče neměli a starali se tudíž sami o sebe, nyní je s prodlužováním věku běžné, že šedesátiletý člověk pečuje o své rodiče, kterým je přes osmdesát.
Žena ve věku kolem padesátky je nyní považována za nejvíce vytíženou a trápenou starostmi všeho druhu. "Skupina, které se říká sendvičová generace se stále rozrůstá a nyní ji tvoří lidé přibližně ve věku pětačtyřicet až pětašedesát let, kteří jsou tlačeni péčí na dvou stranách," vysvětluje Nina Bosničová ze společnosti Gender Studies. "Typickým představitelem je žena ve věku kolem pětapadesáti let, což mimo jiné způsobuje i to, že ve společnosti se kvůli různým genderovým stereotypům očekává, že pečovatelství a rodinné závazky musí ležet na bedrech ženy," dodává.
Tak si dejme další konkrétní příklad, tentokrát z Brna. Jednašedesátiletá Milada se nedávno pohádala se svým o dva roky mladším bratrem. Vadí jí, že on za jejich nemocnou mámou vůbec nechodí, zatímco ona ji vozí po lékařích, nakupuje jí. "Mamince je pětaosmdesát a už prostě nemůže být sama," vypráví Milada. "Bratr má dům, klidně by jí tam jeden pokoj mohl nechat, protože jeho syn už dávno bydlí jinde a dům je velký. My s mužem žijeme v dva plus jedna v paneláku. Jenže bratr mi řekl, že jsem ženská a tudíž se o maminku dovedu postarat lépe než on. Jeho žena o přistěhování mámy evidentně nechce ani slyšet. Ani za ní nechodí, celou péči nechali na mě. Automaticky předpokládají, že o matku se má starat dcera. Dělám to ráda, ale už mě to zmáhá. Manžela čeká operace kloubu, budu se muset starat také o něj a vůbec nevím, jak mám vše zvládnout. Pořád na to myslím, dokonce jsem začala poprvé v životě brát prášky na spaní, jak jsem z toho nervózní," vysvětluje.
Nejde jen o český problém, stejný prožívají i obyvatelé dalších evropských zemí. Ve Velké Británii na toto téma proběhl průzkum, ze kterého vyplynulo, že každá čtvrtá Britka ve věku mezi pětačtyřiceti a pětašedesáti lety trpí nějakou formou duševní poruchy, což je za posledních patnáct let nárůst o dvacet procent. A je to výrazně větší skok než u jakékoli jiné věkové skupiny. Proč právě tyto ženy? Odpověď má Peter Byrne, psycholog, který se na průzkumu podílel: "V mnoha společnostech je nepsaný zákon, že když onemocní staří rodiče, odpovědnost za péči o ně nese vždy dcera.
Jenže tyto dcery dnes nejsou v domácnosti, jako často bývaly jejich matky, ale jsou pracující ženy a jejich domácnosti jsou závislé na jejich příjmech. Nemohou si dovolit nechat práce a starat se výhradně o staré rodiče, takže se snaží zvládnout vše dohromady."
Nezanedbatelný fakt je, že se tyto ženy samy dostávají do věku, kdy se jejich zdraví horší. Šedesátnice už zkrátka nestíhá práci, domácnost a ještě péči o staré rodiče tak, jako by to zvládala ve věku třicet nebo čtyřicet let. Je přirozené, že s přibývajícími lety jsou unavenější a citlivější.
Mnohé ženy v tomto věku a v této životní situaci navíc řeší další problém: Chtěly by k tomu všemu být i dobrými babičkami. "Někdy si přeju, abych se mohla rozdělit na kousky," říká devětapadesátiletá Věra, novinářka z Prahy. "Snacha mě prosí, abych v sobotu pohlídala vnučku. Moje nemocná máma mě prosí, abych jí přišla pomoct uklidit, vyprat a umýt okna. Můj muž mi vyčítá, že pořád někde běhám a nic pořádného jsem mu už neuvařila asi měsíc. A v práci se mi kupí další a další úkoly, které jsem plánovala vyřešit právě v sobotu. Ve výsledku mě bolí hlava a jsem nervózní, protože nevím, co udělat dříve. Přitom jsem si vždy představovala, že ve věku kolem šedesátky si už budu jen tak pěkně žít, zabývat se mými koníčky a zkrášlovat si domov," vystihuje pocity mnoha svých vrstevnic.
Je to tak, stres je slovo, které se už dávno nepoužívá pouze v souvislosti s mladými lidmi. Je to mu přesně naopak.
