Jak se mohu jako senior připravit na poslední cestu
Ilustrační foto: pixabay.com

Jak se mohu jako senior připravit na poslední cestu

31. 3. 2016

Strýc Michal nemohli dlúho umříť. Tetku Rozáru to už hnětlo, byla z teho létáni po dědině  celá uřícená. Kúpila hromničku, kus uzeného a flašu slivovice pro pohoštění súsedú po pohřbu, u pana farářa dohodla termín zádušní mše, u mistra Jurajdy objednala výrobu rakve a dohodla, aby jeho tovaryš Ludva přišel Michala po poledni změřiť do tzruhly.  Když sa vrátila domů, zjistila, že sa Michal ešče šúlá po izbě okolo stola. „Michale, honem do postele, dyť umíráš“, napomenula ho Rozára. “Za chvílu ťa příde Ludva měřiť do truhy, tak ticho lež na posteli“. Ešče dyž ho Ludva měřil na délku, Rozára ho komandovala: „Natáhni nohále, ať ti potem není truhla krátká“. Večer zapálila Michalovi u postele hromničku a sama ulehla ke spaní. Dyž sa ráno probudila, uviděla, že Michal ešče slabě mžúrá očima. Rozára ho naposledy napomenula: „Michale dělaj, hromnička  už dohořívá“.

(Dobový valašský vtip v místním časopise „Dolina Urgatina“, 1946)

V dobách mého dětství  nebyl problém posledních dnů člověka tabuizován jako v současné společnosti. Umírání a smrt patřily k běžným stránkám života na vesnici jako křtiny a svatby. Lidé trávili poslední dny a hodiny  života ve svých domech mezi svými blízkými. I jako děti jsme věděli, že ten či onen soused právě umírá a dotyčný dům jsme jenom tiše obcházeli¨. Pohřeb zařizovali příbuzní, v případě úplně osamělých seniorů bez příbuzných solidární sousedé. Nebožtík vystavený v rakvi zůstával ve svátečně uklizeném pokoji až do dne pohřbu doma. V našem okolí nikdy nenastal případ, že by náklady na pohřeb některou chudou rodinu  finančně zruinovaly.  I vyslovený osamělý chudák měl zajištěn důstojný pohřeb. Když jednou zemřel takový osamělý starý pan B. v našem sousedství, otázal jsem se otce (který jako truhlář vyráběl pro své okolí na zakázku i rakve), kdo zaplatí rakev pro dotyčného pána. Otec mne poučil, že v takovém případě se sluší, aby rakev vyrobil zdarma a jeho tovaryši také  nebudou požadovat výplatu za přesčasovou noční práci. Také ostatní potřebné úkony proběhly v režii sousedů. Ženy ze sousedství vyžehlily sváteční oblek a košili nebožtíka, chlapi ho v dřevěných neckách v teplé vodě vykoupali, oholili  a oblékli do rakve.  V den pohřbu se s předstihem dostavil k domu nosič kříže a zároveň modlitební předříkávač, který se „realizoval“ předříkáváním několika modliteb ve shluku sousedů před domem nebožtíka.

Dostavili se také muzikanti ze sousedství, kteří rovněž zahráli zdarma smuteční pochody během pohřebního průvodu. Pohřebního vozu nebylo zapotřebí, v nesení rakve na hřbitov na  ramenou se střídali chlapi ze sousedství. Rovněž místní farář své úkony s kropenkou svěcené vody nad hrobem nebožtíka provedl bez nároku na obvyklou odměnu.

 Ani pan B. ale neuniknul po smrti jisté „společenské“ události, které se na Valašku říkalo chodit „na zpívání“. Tento zvyk poněkud připomínal ruskou vesnickou kulturu,  kdy příbuzní a přátelé tráví první noc v tiché meditaci u lůžka zesnulého, což byl zjevný projev určité solidarity se zesnulým. Valašský zvyk chodit „na zpívání“ měl v sobě ale již znaky jisté perverznosti.  Samozvaná skupina svíčkových bab se dva večery před pohřbem scházela  u rakve nebožtíka a při svitu hromničky a tyto dlouho do noci  třaslavými stařeckými hlasy prozpěvovaly. Zpočátku to byly písně nábožné, ale jak se baby posilnily několika panáky slivovice, přešlo se i na písně perverznějšího obsahu např.:

„Pojď sem mládenečku, již jdu pro tě
já jsem se starala, najdu-li tě.
Pojď se mnou zvesela, cesta je daleká.

Otec, který ve svém truhlářství kromě nábytku vyráběl i rakve a dodával je až do domu zesnulého, tyto babizny neměl rád a nadával na ně: „Jak mohou  ty krávy zpívat „pojď se mnou  zvesela", když třeba umře mladý chlap živitel rodiny  s malými dětmi“.  Jelikož jsme měli ve vzdáleném příbuzenstvu také jedu takovou „zpěvačku“, starou K., zažil jsem s ní i jeden  pěkný incident. Když to s otcem při jedné těžké chřipce poprvé vypadalo na umření, dostavila se k nám s dychtivým svitem v očích stará  K.  Hned  přistoupila k otcově posteli a začala se úlisně dotazovat: „Karlíčku, Karlíčku,  jak se cítíš? Neměli bychom už raději zavolat  důstojného pána?“. Otec se probral z mrákot, posadil se na posteli, poznal starou K a ukázal na ni třesoucí se rukou s nadávkou: „Marš ven ty kurvo stará. Jestli mně přijdeš zpívat u rakve, tak tě budu chodit v noci strašit“. Stará K. vyběhla z domu jak raketa, otec sáhnul pod postel pro láhev slivovice a dal si pořádný doušek – a umírání se o pět let odložilo.

Poslední dny a hodiny mnoha dnešních seniorů nejsou také nijak důstojné. Tito většinou umírají na kapačkách v neosobní péči v nemocnicích a nezřídka poslední lidská slova která zaslechnou mohou být typy otrlých zdravotních sester:: „Kolik hodin myslíš, že ten dědek ještě vydrží, než exne“. Takže jsou na tom někteří hůře, než strýc Michal se sekýrující Rozárou z úvodního vtipu. Rovněž prostředí některých LDN je více než nedůstojné. Jak jsem se sám přesvědčil při návštěvě svého dlouhodobě nemocného mladšího bratra. Pacienti jsou umístění v mnoholůžkových pokojích ve smradu s kbelíky na výkaly s nezakrytými víky a zasychajícími zbytky potravin na nočních stolcích. Z tohoto hlediska oceňuji postoj Miloše Zemana, který z pozice prezidenta republiky nabádá církevní papaláše, aby ze získaných  tučných restitucí výrazněji přispěli na výstavbu a vybavení hospiců, kde by i osamělí senioři mohli prožít poslední týdny a dny života v důstojném prostředí obklopeni chápavými  přívětivými lidmi.

Pokud jde o mne samotného, rozhodnul jsem se již před dvěma léty k možným opatřením, jak zmírnit dopady této neodvratné “mrzuté události“ na mé nejbližší rodinné příslušníky. Když při jedné nemoci začala manželka s naříkavými řečmi, že bychom měli sepsat poslední vůli, odmítnul jsem tuto možnost.

Povídám: „Nač podporovat parazity zvané advokáty se zpracováváním právně nenapadnutelného testamentu , když můžeme dát dětem vše co máme, ještě zaživa.“ Na internetu jsem si ověřil, že z darů přímým příbuzným se na rozdíl od dědictví neplatí žádná daň a stačí k tomu jednoduchá darovací smlouva s podpisy ověřenými na obecním úřadu.  Sepsal jsem tudíž darovací smlouvu na zvelebenou usedlost pro děti s věcným břemenem, že můžeme bezplatně doživotně užívat vymezený výměnek (vlastnoručně vybudovaným a zařízeným s romantickým výhledem na hrad Karlštejn).

Na internetu jsem si stáhnul formulář žádosti o zápis do katastru nemovitostí, k tomu přiložil darovací smlouvu a do měsíce byla záležitost vyřízena.  Pokud jde o ostatní dokumenty, založil jsem nový pořadač, kam jsem přehledně uložil všechny dokumenty ke stavebním úpravám a aktuální smlouvy (voda, plyn elektřina a revizní zprávy k zařízením v domě). Rovněž pravidelně vybírám peníze jak ze soukromého, tak z „erárního“ konta (na které všechny tři rodiny přispívají na údržbu a opravy usedlosti) a ukládám je do obálek v trezoru, ke kterému mají děti klíč. V budoucím dědickém řízení bude toto tudíž  již při první schůzce s notářem pro zanedbatelné evidované jmění zesnulého ukončeno.

Také jsem s dětmi dohodnul rozumné řešení budoucího pohřbu. Jako rozumné vidím bezobřadové zpopelnění bez zbytečné drahé rakve (nač platit a spalovat drahou rakev, když mohu být zpopelnět v lepenkové bedně). Bylo by rovněž zbytečné, aby se k formálnímu čtvrthodinovému obřadu do krematoria v Praze sjíždělo kolem čtyřiceti příbuzných z jižní i severní Moravy a Strakonic z řad vnuků, neteří a jejich partnerů, jejich dětí a pravnoučat a vyslechli si nicneříkající projev nájemného řečníka krematoria. Naopak na některý pěkný slunný den v květnu může být toto široké příbuzenstvo sezváno na pamětní setkání na Karlštejn, kde  dospělí stráví příjemné chvíle v zahradě  při  grilování a děti budou mít „eldorádo“ v rozlehlé, částečně zalesněné zahradě. Dospělí si pak budou moci připít karlštejnským vínem u mladého buku zasazeného v zalesněné horní části zahrady, v jehož kořenech bude hlína promísená s popelem z prarodičů..

Pokud jde o jiné lidi, nemám žádné dluhy, nikoho jsem neokradl a nad těmi, kteří v minulých létech nečestnými metodami připravili o několik desítek tisíc mne, mohu klidně mávnout rukou. V oblasti morálních závazků jsem již bohužel nestihnul projevit dostatečnou vděčnost k některým z těch, kteří mně v obtížných životních situacích  pomohli, neboť již také odešli na „poslední cestu“. Určité pocity provinění mne také vážou k mým bývalým milenkám ze staromládeneckých let, se kterými jsem se tehdy  rozešel. To do určité míry kompenzuje skutečnost, že téměř všechny se po rozchodu se mnou dobře provdaly. Nedávno jsem na toto téma žertoval s jednou svou bývalou přítelkyni (nyní osmdesátiletou, dosud duševně i tělesně čipernou trojnásobnou vdovou), že jsem zjevně příznivě působil na duchovní rozvoj svých přítelkyň a že mi to snad může být u „Posledního soudu“ připočtena  k dobru.

Nejobtížnějším problémem pro mne bylo připravit na neodvratnou  budoucí „mrzutou událost“ mé dva vnoučky, především částečně autistického Jarouška. Když jsem jim poprvé vysvětloval, co znamená výraz „až to se mnú definitivně sekne“ v písni Jarka Nohavici, začal mít Jaroušek obavy, jestli to také někdy „sekne“ i se mnou. U Jarouška přes jeho nadprůměrnou inteligenci při jeho sociálním vnímání světa na úrovni zhruba pětiletého dítěte možnost úmrtí někoho blízkého vyvolala děsivou představu.

Když manželka chytila jakousi virózu a šla si lehnout  s poznámkou, že je jí špatně, Jaroušek zmateně  pobíhal po domě a úzkostným hlasem se vyptával dospělých, jestli nám babička neumře. Později jsem příležitostně prohovořil s vnoučky problematiku přirozeného  běhu života, kdy se děti rodí a prarodiče odcházejí ze světa. Upozornil jsem je na to, že ještě před rokem a půl vnímali svou malou sestřičku jako nezajímavé nemluvně v postýlce u maminky, dnes že je po příchodu ze školy radostně vítá vesele pobíhající holčička, která je má ráda a chce si s nimi hrát.

dyž se mne Jaroušek nedávno zase zeptal, vydržím-li alespoň deset let, než to se mnou „sekne“, musel jsem odpovědět, že to slíbit nemohu, ale že Kse snažím žít zdravě a střídmě , abych vydržel co nejdéle. Že jsem stejně jako on silně motivován dožít se stavu, kdy se Jaroušek přes své částečné autistické postižení naučí žít v našem světě samostatně a úspěšně, a že mu budu při tomto nácviku co nejdéle pomáhat.  Zdůraznil jsem vnoučkům že každý člověk zůstává dále žít ve vědomí těch, které měl rád a kteří  měli rádi jeho.  Že v nich zůstane vše, co jsem je naučil o tomto světě, i věci které jsem pro ně vyrobil jako palandy a nábytek v dětském pokoj, klubovnu nad kůlnou, dětskou chatička u plotu i oplocený „dětský les“ v horní části zahrady. Že nikdy nezapomenou na výlety po celé republice, i např. na desítky tajných stezek a tajuplných míst, která jsme spolu objevovali při výletech  po karlštejnských návrších. Že i v dobách, kdy tudy oni budou vodit své děti a někdy  po padesáti létech  i svá vnoučata, v jejich vědomí stále zůstane vzpomínka, že jsem je tudy jako děti vodíval já. Takže nemusí být nešťastní  když tu nebudu, neboť, obrazně řečeno, můj duch bude s nimi žít dál.

Po provedení uvedených  „důležitých úkonů“ před  budoucí „cestou“ mohu tudíž i  nadále žít aktivně a (jak se dnes módně zdůrazňuje) myslet pozitivně až do chvíle, kdy mi má jediná moudrá rádkyně a přítelkyně položí ruku na rameno a vyzve mne, abych ji následoval.

 

„KDYŽ JE SITUACE NEJASNÁ, bojovník myslí na smrt. Pomyšlení na smrt je to jediné, co upevňuje našeho ducha. Smrt je jediný moudrý poradce, kterého bojovník má. Kdykoliv má pocit, že je vše ztraceno a on bude zničen, může se obrátit na svou smrt a zeptat se, je-li to pravda. A smrt mu řekne, že se mýlí, že se nepočítá nic, pouze její dotek. Jeho smrt mu řekne: „Ještě jsem na tebe nesáhla“.

BOJOVNÍK  MUSÍ  ZAOSTŘIT  SVOU  POZORNOST na pouto mezi sebou a svou smrtí.  Bez reptání, smutku a obav musí zaostřit svou pozornost na skutečnost, že nemá žádný čas, a podle toho nechat plynout své skutky. Každý z nich musí učinit jako svou poslední bitvu na této zemi. Jen tak nabydou jeho skutky správné síly. V opačném případě zůstanou jeho skutky tak dlouho, jak bude žít, pouhým počínáním blázna.“

(Z postřehů a citátů dona Juana Matuse, hlavní postavy v knihách Carlose Castanedy)

 

 

 

 

pohřeb senioři smrt
Hodnocení:
(4 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Hanička Š. to napsala velmi dobře a já se k ní připojuji. Článek se mi nelíbí a podobné příspěvky nechci ani číst.
Hana Šimková
Na žádnou poslední cestu se připravovat nechci. Nechci být vystavena v rakvi ve svátečním, nechci být okukována, jak krásně po smrti vypadám, nechci žádné plačky, žádné hostiny, Jenom si přeji umřít v klidu bez velikých bolestí.Co se mnou příbuzní udělají potom, je mi opravdu jedno. Také bohužel nic nezdědí. Já chci jenom ještě chvilku žít. Moje kamarádka je jiná, má zaplacenmý pohřen už 15 let, aby se s tím příbuzní nezatížili finančně. A vůbec, není to dobré téma pro né zrovna nejmaldší lidi.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.