V současné době se hodně mluví u uprchlících a já si v této souvislosti vzpomněla na jednu humornou příhodu, která se přihodila vloni v srpnu. V pátek 14. 8. jsme měli odjet do švýcarského Zermattu. Dva měsíce předem jsme zakoupili rezervace na přímý vlak EN 458 (odjezd z Ústí n. L.v 19:42, příjezd do Zurychu v 9:17), ale z důvodu špatného počasí jsme v pátek na poslední chvíli odjezd odložili. V Zermattu byly jen tři stupně a pršelo, o trochu výše sněžilo.
Po prostudování předpovědi jsme odložili odjezd na neděli. Jelikož vlak EN 458 je povinně místenkový a místenky byly vyprodány, nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu už dopoledne, a to s několika přestupy. Z Ústí nad Labem do Drážďan, dále ICE vlakem do Kolína a z Kolína do Baselu. Vlak ICE v Drážďanech o sedmnácti vozech byl přistaven patnáct minut před odjezdem a mimořádně nebyly řazeny některé vozy. Docházelo k zmatkům s obsazeností a my museli několikrát měnit místo, ještě než se vlak rozjel. Vždy, když jsme si vybrali volnou sedačku, po chvíli nad námi zablikalo světýlko a hlásilo, že někdo zakoupil naše místo. Naštěstí od některých lidí se nám podařilo volná místa najít. V Lipsku se celý vlak naplnil. Nefungovala klimatizace a průvodčí rozdával balené vody. Pobavila mě organizovaná skupinka seniorů, popíjejících celou cestu pivo. Plechovky odkládali do velkého igelitového pytle. V Duisburgu jeden z nich vyběhl rychle na peron a položil naplněný plastový vak v dobré víře, v domnění, že se jedná o bezdomovkyni, před jednu sedící paní, aby si přilepšila. Nám připadalo, že to byla nějaká turistka, rovnající si ponožku v botě, neboť překvapeně koukla na pytel a nezmohla se ani na slovo.
V Kolíně na Rýnem jsme přestoupili na vlak do Baselu. Měli jsme koupenou rezervaci, ale poněvadž byl poloprázdný, natáhla jsem se ve vedlejším kupé a lebedila si. V Mainzu mě vyhodili cestující s místenkami a bylo po spaní. Ve Frankfurtu Flughafen byl vlak opět našlapaný k prasknutí a lidi stáli na chodbě. Ve stanici Basel Bad přistoupili švýcarští policisté a prováděli namátkové kontroly, zřejmě kvůli běžencům. No a co čert nechtěl, koho si vybrali? Mě. Nechápala jsem. Nevšimli si několika Indů stojících na chodbě ani vedle mě dvou sedících Izraelců a z celé té spousty cizinců ukázali na mě. Nevím, čím jsem si zasloužila jejich přízeň, nejspíš, že jsem vypadala hodně unaveně a byla zachumlavá do péřové bundy. Chtěli vidět doklady a ptali se, zda mluvím německy nebo anglicky. Vytřeštila jsem oči a řekla německy, že naproti sedí můj manžel, který má všechny doklady u sebe. Manžel, jak byl nervózní, přehlédl přihrádku v peněžence, začal přehrabovat celý příruční batoh, ale doklady nikde. Po chvíli je našel. Policisté pohlédli zvědavě na naše batohy, omrkli cepíny a karabiny.
Začali klást otázky, kam jedeme a proč, odkud jsme, a já vysvětlovala, že jsme museli posunout termín odjezdu kvůli počasí a že se chceme pokusit o výstup na Pollux. Nakonec prosvítili mou občanku a rozesmáli se. Nešťastně jsem dodala, že vím, jak je ta fotka hrozná. Poté se s námi rozloučili a popřáli krásné počasí. Venku totiž pršelo. To už náš parťák Míra nevydržel a vybuchl smíchy. A řval smíchy dál, když jsem mu ukázala občanku. Konstatoval, že by mě fakt nepoznal a že taková fotka se jen tak nevidí. Z Baselu jsme pokračovali do Bernu, z Bernu do Vispu a pak konečně do Zermattu. Do Zermattu jsme museli koupit jízdenku, jízdní doklady FIP zde neplatí. Druhá skupina, cestující autem, nechala zaparkované vozidlo v Täschi a dál pokračovali po železnici, neboť v Zermattu jezdí jen elektromobily nebo koňské povozy.
Cesta zpět už proběhla bez komplikací přesně podle plánu.
