Role se obrátily. Mnoho mladých lidí dnes učí své mámy, táty, babičky, dědy. Projevuje se do v různých oblastech života, od zacházení s technikou až po vaření.
Dříve bývalo běžné, že matky učily vařit své dcery. V rodině se bralo za přirozené, že to, jak vaří babička a po ní její dcera, je jediný správný způsob. Že stejně to má dělat i vnučka či pravnučka. Muži zasvěcovali v dílnách syny do tajemství, jak něco opravit, uříznout, spojit, vylepšit. Dnes je model často opačný. Vnuci a vnučky vysvětlují prarodičům, jak si usnadnit a vylepšit život.
"Mami, zkus tohle koření, tvoje jídla jsou taková planá, bez chuti. A místo toho oleje si kup olivový, je zdravější. Uvidíš, že ti bude více chutnat," říká čtyřicetiletá Klára své sedmašedesátileté matce. Ta se nezlobí, naopak: "Jsem ráda, když mi dcera nosí recepty a tipy na jídla, která jsem dříve neznala, a vysvětluje mi různé nové postupy. Dnes je spousta nových možností i ve vaření a bez ní bych o nich třeba ani nevěděla."
"Dědo, o víkendu si sedneme společně k tomu Skypu a ještě jednou ti vysvětlím, jak na to. A taky si řekneme, co je Twitter, to by tě mohlo bavit," říká sedmnáctiletý Robert svému téměř osmdesátiletému dědovi. Ten je spokojen. "Vůbec nevím, co bych bez vnuka dělal. Díky němu mám perfektně postaráno o počítač a pořád mě s ním učí dělat nové věci. Nedávno jsem zjistil, že se nutně potřebuju naučit skypovat, protože v Americe žije kamarád, se kterým jsme se padesát let neviděli. Chci s ním být v kontaktu. I to mě naučí můj skvělý vnuk," vypráví.
Je to ukázka toho, jak hodně se vztahy mezi generacemi změnily. A také toho, jak obrovskými a rychlými změnami jedna generace v životě prošla. Jde o generaci, která je nyní v seniorském věku.
"My, moje generace, jsme žily stejně jako naše matky a tchyně," říká Helena Chvátalová, bývalá novinářka a spisovatelka, která je nyní v penzi. "Jenže dnešní mladé ženy žijí jinak. Rozdíl mezi tím, jaké jsme byly my jako mladé maminky a jaké jsou ty dnešní, je obrovský. O možnostech, které dnes mladí lidé mají, se nám ani nesnilo. My denně praly, žehlily pleny. Mladé ženy najednou používají pleny jednorázovky. My dělaly knedlíky, ony dělají bulgur a kuskus. Problém nastává, jakmile starší ženy mají pocit, že když to ty mladé dělají jinak, než kdysi ony, dávají jim tím najevo, že ony
to dělají špatně. Někdy těžko pobírají, že jinak ještě neznamená špatně," přemítá.
Ví, o čem mluví, léta pracovala jako šéfredaktorka časopisu Děti a my a vyslechla si řadu příběhů. Napsala knížku s názvem Kuchařka pro báječné tchyně. Od mladých žen pak slyšela, že se obávají jit svým tchyním koupit, protože by se dotyčné mohly urazit, že jim tím dávají najevo, že snad neumějí vařit. S přibývajícími roky je totiž čím dál těžší si přiznat, že když mladí lidé dělají něco jinak, než jsme zvyklí my, je to třeba lepší. Nechat se poučit od mladšího člověka, to dokáže jen velmi silná osobnost. Navíc, když jde o tak citlivé věci jako je vaření a vedení domácnosti. No přiznejme si, která žena si do tohoto svého království ráda nechává kecat?
"Maminko, zkuste ten guláš nezahušťovat moukou, ale dejte do něj více cibule, on se tím zahustí sám. Bude to zdravější," řekla nedávno učitelka Ivana své tchyni.
"Hele, poučuj si děti ve škole, ne mě. Já to tak dělám padesát let a všem to vždy chutnalo."
"Já jen chtěla říct, že mouka není zdravá."
"Panebože, celý život jsme jedli mouku a jsme zdraví."
"Já jen, že byste mohla zkusit něco nového."
"Děvenko, až ti bude tolik, kolik je mně, poučuj si, koho chceš. Ale ne teď."
Tak, to nebyl zrovna šťastný příklad konverzace mezi příslušnicemi dvou generací. Naštěstí to v mnoha rodinách funguje i jinak. "Mně připadá moc fajn, když se my starší můžeme něco přiučit od mladých," říká herečka Eliška Balzerová. "Například jsem se nechala vyškolit v používání moderních technologií, abych ovládala všechny ty věci jako WhatsApp, Facebook a další. A hlavně si dávám pozor, abych mladým neříkala, že něco dělají špatně. Když si to myslím, zásadně mlčím. Když přijdou s tím, že jsem měla pravdu, samozřejmě jsem šťastná, ale zase mlčím," vysvětluje se smíchem.
Pozorovat způsob života mladých lidí s porozuměním a chutí něco si z něj vzít, je vždy lepší, než se před ním zavírat. Například pětašedesátiletá bývala knihovnice Jitka zvolila zajímavý přístup.
"Se snachou jsme si zpočátku moc do noty nepadly, ale vycházely jsme spolu slušně, protože syn s ní bydlí v našem domě. Nejdříve jsem jí dávala najevo, že mi její způsob života připadá divný. Vadilo mi, že pořád kouká do chytrého telefonu, že si pořád něco nechává posílat zásilkovými službami. Časem mi došlo, že ta holka je chytřejší a schopnější než já. Zvládá práci i domácnost právě díky technologiím, které jsem tak odsuzovala. Takže mi vysvětlila, jak si přes internet objednat nákup a nechat si ho přivézt domů. Já, která jsem celý život měla ruce jak orangutan, protože jsem tahala domů těžké tašky s jídlem, si teď objednávám potraviny přes internet a nechávám si je pěkně přivézt až domů. Do obchodu chodím jen, když chci čerstvé pečivo, pěkně na procházku. Dříve jsem za takové usnadňování si života snachu odsuzovala, teď vidím, že dělá dobře. Také mi nedávno přinesla nový prostředek na nádobí, který perfektně myje a dlouho vydrží. A já, husa, jí dříve říkala, že zásadně používám roky stále stejný přípravek a že v žádném případě jiný nechci. Jenže ten nový je opravdu lepší."
Ano, dříve opravdu nebylo běžné, aby otec, děda či tchán volal, že potřebuje s něčím poradit. Třeba naladit televizi, aktualizovat notebook, propočítat, který tarif na elektřinu bude nejvýhodnější.
Jenže svět je rok od roku rychlejší, složitější a nabízí více možností. A je těžké se v nich orientovat. Kdo se nebojí nechat se při proplouvání v tomto světě inspirovat tím, jak se v něm pohybují mladí, rozhodně se neutopí. To hrozí spíše těm, kteří jsou přesvědčeni, že oni vše vědí a umějí nejlépe, protože to tak dělají už padesát let.
A jak je to u vás? Inspirují vás vaše děti a vnoučata, učíte se něco od nich? Napište nám o svých zkušenostech na toto téma...