Bloudím v krajinách neznámých a krásných. Nemohu se nabažit té nádhery a barev. Dotýkám se všeho, květů, stromů i zvířat. Nechci to opustit.
Jdu dál do neznáma, kde mě láká krásná hudba, barvy a naděje. Někdo na mne kývá a zve mne dál. Šla bych s radostí, ale něco mi brání.
Táhne mě to zpátky do všedního dne.
Ne, ještě prý nepřišel můj čas. Ještě mám zůstat tam, kde mě čeká odpuštění. Až to odpuštění příjde, tak už nic nebrání, abych odešla tam, kde mě čeká to, co si zasloužím.
Ano, konec se blíží a nic s tím udělat nejde. Prostě co mne čeká, to nastane. Vím, že musím žít, dokud to souzeno mám. Nesmím se dívat zpět. Za mnou zůstávají všechny moje činy, úspěchy i neúspěchy. Nesmím na to myslet, protože to už nezměním, a to, co jsem prožila, se stejně nevrátí. Já stále věřím, že než ten konec opravdu příjde, mě ještě něco krásného čeká, a s touto nadějí se každý den probouzím i usínám a budu se s ní probouzet, dokud neusnu na věky.