Je to o lidech

Nemám ráda organizované autobusové výlety, už jen proto, že sotva jsme za humnama, lidi si vybalí snídani, různorodou svačinu, někdo i slivovici, a ty pachy se míchají v autobuse. Chápu, že někdo nemůže brzo ráno snídat, tak snídá později. Dále na zastávkách všichni se vyřítí na benzinku na toalety, fronta až někam.

Byla jsem na posledním autobusovém zájezdě v Terezíně. Přiběhla jsem na poslední chvíli, pozdravila jsem dvakrát a řekla jsem, že jedu za paní Majku. Ale za mnou ještě dalších 5 lidí. Rozhlížela jsem se, kam si sednu, nejraději k oknu, abych mohla svoje postřehy vyfotografovat. Tak jedna jediná dvojka byla u prostředního vchodu, kde byl bar, který se ten den nepoužíval, a hned dole bylo chemické WC, kde nám bylo řečeno Používat jen v krajním případě. Vzadu byla po jednom asi 2 volná místa, jedno naproti mne přes uličku.

Přišli zřejmě manželé s dcerou asi 16 - 17 let. Manžel zůstal vpředu a ty dvě se rozhlížely, kam si sednou. Tak jsem jak blbka jim nabídla své místo s tím, že určitě chtějí sedět. Obě přikývly, ale poděkování jsem asi neslyšela, i když jsem všímavá. Já si přesedla přes uličku k jedné silnější slečně od nás z ulice. Takže jsem se nejenom mačkala a padala do uličky, ale nemohla ani fotit. Cestu 3,5 hodinovou jsem tam přežila. Všude jsem si chodila sama, nechtěla jsem být na někoho vázaná, až do Malé pevnosti byl společný vstup.

Po skončení prohlídky jsem byla mezi prvními v autobuse a říkala jsem si, že si sednu na své původní místo s omluvou, že si chci udělat pár snímků. Ale ouha, zrovna u okna dole měla matka dcery tašku. Tak jsem si sedla opět na své místo, neboť by mi to strach nedovolil si tam sednout. Co kdyby se jim z tašky něco ztratilo? Jsem předvídající. Po nástupu všech se autobus rozjel a já vstala a šla fotit ke dveřím, mezi toaletou a barem, ale jak? Tak jsem si polovinou těla a rukou přilehla na bar, nohu jsem dala na kliku dveří do WC. Úžasná poloha a ještě úžasnější pohled na mne.

Myslíte, že ty dvě nány to napadlo a řekly by Nafoťte si, co chcete, a udělaly by mi místo? Ani náhodou, tak jsem tam balancovala jak koza na ledě a machrovala s foťákem jako nějaká profesionálka, ale spíš jak nějaká střelená, abych mohla dát fotky na íčko. Hodně fotek bylo rozmazaných způsobeno  nepříjemnými okolnostmi a drncáním autobusu.. Ale některé jsem dala na foto Dne. Tak jsem fotila levou stranu přes tu baculatou slečnu, co vedle mne seděla, moc jsem toho nenafotila, i když jsem ji požádala, zdali jí to nevadí, že jí šermuji před nosem fotoaparátem. Ani náhodou, nevadilo, při čemž zbytek cesty prochrněla jak medvědice. Nerada se někoho o něco doprošuji.

Tak si říkám, jestli já nejsem blbka, za dobrotu na žebrotu, znáte to staré přísloví... Vždycky si říkám po nějakém takovém poučení budu jiná, budu se chovat jak parchant tak, jak se lidi  chovají ke mně, ale opět zklamu sama sebe a nedokážu to. No, není lepší být vypočítavým vyčůránkem, myslet na svoje pohodlí a na své já! Všude být první za všech okoností a neohlížet se na druhé? Těm se žije určitě líp.  Jaký máte na to názor, lidičky?