Horko polevilo, ale je dusno. Tak co teď? Sobota, neděle na krku, takže hurá ven. Něco nakoupit, pokoukat, kde, co se šustne, a hlavně je klima a prodej něčeho studeného... no jistě, i k zamlsaní. Takový týraný míša, nebo jak se to jmenuje ke kávě...
Vypadl jsem ven z bytu, dojel busem do centra Prahy a zapadl jsem do obchoďáku. Coural jsem se jak hladový vlčák po terasách, jukal jsem, co tam mají, šel, šel…Moment, STOP. CO TO JE?
Malá místnost vlevo, v ní v řadě nějaký stroje s popruhem, na dvou z nich stály lepé děvy postaršího ročníku opřeny o pas, a tak ti, deníčku, se podivně chvěli, jak ten ratlík na sušenku. Nahoře jim to krásně pohupovalo s jistými vnadami, prdelky se třásly přímo k nakousnutí, a to mě zaujalo. Ale i pány, co procházeli kolem. Každý brzdil v chůzi a šel do pomala. Oči pánů upnuty na dvě místa. Hádejte lidičky, na které.
„Co to zase ti mamlasové vymysleli?“ pomyslel jsem si, a šel blíž zjistit, jakou čertovinu na ženský ti kapitalisti zas vymysleli. Čučel jsem na ně, a už u mě byla náhončí.
„Mladý pane, pojďte si to nezávazně zkusit,“ lákala lstivě obsluha těch vibrátorů. Sakra, pomyslel jsem si, ty potřebuješ hodně silné brýle holka, kde vidíš nějakého mladého pána? Rozhlídnul jsem se kolem a ona vejrala pořád na mě.
„Pojďte dál, zkuste si naší novinku.“
"Jo? A za kolik?“ S obavou v hlase jsem se optal obsluhy těch mašin. Vypadla z ní cena, že mě málem ne vypadla, ale upadla čelist. Bylo to za 10 použití po 20 minutách, prý to zpevňuje postavu, z tučného těla vyšlehá štíhlé, zkrátka zázrak přírody s technikou.
„Prdlačku, děvče, mě nic nepomůže a vše takové mě jen zmůže.“
„Ale nebojte se. Pojďte dál a vyzkoušejte si to osobně.“
„Zadarmo?“ Raději jsem se ujistil.
„Jojo, zadarmo.“
No, neber to.Tvárnici ty vibrace ze mě snad nevyrobí.
Dámy na mašinách se přestaly klepat a pátravě zabodly očka do mě. Tak se dívejte, teď vám to chlap natře.
Zul jsem se, stoupl si na plošinku, pas jsem si dal kolem pasu svého, opřel se do něj pohodlně a ono nic. Cítil jsem se jako miminko v popruhách. Chtěl jsem něco říci, že jakoby se nic neděje, ovšem ta dívčina obslužná něco namačkala, ten krám pípl a...zemětřesení v Thajsku hadr včetně Japonska dohromady. Já se tak rozklepal, jak důchodce před Hypermarketem, kde mají slevy a je minuta před otevřením. Vše se mi v očích podivně rozvibrovalo, sádlové vlny se rozeběhly… Pardon, svalové vlny se mě rozeběhly po těle nahoru i dolu, a já měl strach, že se mi z uší vyklepou zbytky mozku, co tam mám ze všeho, a dole vypadne… Ani se, deníčku, neptej co.
„Dobrý? Pořádně se do pasu opřete,“ řekla dívčina. Ale to už se na mě koukali i lidi, co procházeli kolem toho kutlochu, kde měli tyhle mučicí stroje.
„Jjjjooooo jjjjoooo ddddooobbbrrryyyy,“ cedil jsem slova mezi zuby z obavy, abych si zuby nenasekal jazyk na plátky.
„Ty tele jedno, jak dobrý, žaludek mám někde u kotníků, páteř někde v prdeli, ruce mě brněj, bože, bože můj, já jsem ichtyl, já tu snad zemřu,“ v duchu jsem si nadával a loučil se se životem.
Stočil jsem z posledních sil oči do strany, abych viděl, jak jsou na tom ty dvě bábušky, co se tak hezky naklepávaly při mém příchodu, a rozklepal se ještě víc. Oni ty jezinky stály v klidu opodál, koukaly na mě s úsměvem, a očividně se bavily.
„Zzzzzaaaassstaaaviiiit nebbbooo se pooootooooo,“ vykoktal jsem asi za minutu.
„Dooooossssst…“ hekal jsem, až mě ta dívka, co tu mašinu spustila, vysvobodila z osidel vibračních, když vylekaně vypnula stroj.
„Tak jak se cítíte?“ To si dělá prdel ne? Jak se cítím?
„Já už ani nevím jak,“ řekl jsem jí.
„No, a to ještě není všechno…“
„Jak, není všechno, proboha?“ ty šílenče černovlasej. Co není všechno?
„Postavte se, uvolněte se, chytněte se zde madel…“ Jo, jako odpočinek, jo? To já rád nebo tu se sebou švihnu na zem, jak jsem rozklepaný. Ale pochybuji, holka, že s tou postavičkou ham ham co máš, zvedneš metrák. Naklepaný budu jak řízek. Haha. Humor mě rázem přešel.
Jakmile jsem se čapl držáků, zase prsty naklofala něco na tu obrazovku, a ten knecht strojní se znova rozklepal. Ale jakoby od nohou. Prostě ta plošinka se rozechvěla, a začala se mnou si pohazovat tak, jak kdybych byl peříčko z labutě. Ale z těžkotonážní labutě. Takovou by ani Harapes neobskočil. Držel jsem se držadel, oči vyboulené, zuby jsem jektal jak na Sibiři, nohy jsem držel pevně u sebe ….
„Uvolněte se, nebojte se. Uvolněte se celý,“ slyšel jsem v mlze, která se začala tvořit v očích. Jo, já se ti tu uvolním, a budeš nejen vytírat…
„Ppprrrooosssííím, jjjááá chciii domůůůů… Já už budu hodný, milý, bože na nebesích jen to zastav, vypni proud, nechť zbořit elektrárnu, já nevím co, ale jááá chci pryč… CHCI…. A pustil jsem se držadel. Neměl jsem to dělat. Fakt neměl. Nadskočil jsem několikrát za sebou, jakoby mi někdo nandal na nohy kolečkové brusle, protože se rozjely samy do světových stran, a hezky jsem šel ukázkově do podřepu. Lidi, jak bych to tu napsal…. Asi takhle.
Ukázkově jsem se vyvalil na prdel vedle té mašiny. Seděl jsem tak na půl prdele na zemi, druhou půlkou prdele na té mašině, a ten hajzl technický pořád vibroval. Tentokrát natřásal mojí prdel. A to byl průšvih. Já byl totiž po jídle. Padl jsem na čtyři, popolezl jsem od ní, obul se, jedna z těch ladných dam, co na mě vejraly, mi pomohla se zvednout ze země a řekla.
„Super to bylo… Dobrý… Ale nepadat. Držet se.“ Kam na ty blbý fóry chodila, nevím. Dosedl jsem na židli a pořád jsem měl takový pocit, jako by se třásl celý obchoďák. Raději jsem se držel rukama sedadla židle, na které jsem seděl.
Jsi idiot, jsi blbec, co nepřemýšlí vůbec. Nejsi ženská, nejsi, nejsi, nebo snad jsi? V duchu jsem si říkal sám pro sebe.
Já už z toho vibrování byl fakt mimo. Po chvíli jsem vstal, roztřesenou rukou jsem se rozloučil, a slíbil v naivitě, že snad přijdu znovu. Udělal jsem krok, dva, tři, a najednou jsem zbledl. Nohy jsem přitiskl k sobě, svaly v zadku zaťal, až jsem dostal do zadnice křeč a už jsem letěl na toaletu. Vibrace mašiny na mou prdel totiž začaly opožděně až moc působit. A to nebyla už žádná prdel. Stihl jsem to jen tak tak. Obdivoval jsem s úctou, co všechno ty ženský pro krásu těla dělají. Proto asi ta moje zvědavost zkusit to vše, co ony, mě snad jednou zabije. Jen ten jejich úžasný pocit jistoty a bezpečí, co mají dle reklamy každý měsíc, kdy mohou na disko a konečně si to naplno užít, ten ne a ne přijít.
Milý dámy, nerad to dělám, ale něco bych touto písemnou cestou řekl na plno osobně od plic.
„Vy jste ženský fakt šílený hazardérky, a jste schopny všeho.“