Výlet na konec vesmíru se z technických důvodů ruší
Ilustrace: pixabay.com

Výlet na konec vesmíru se z technických důvodů ruší

31. 7. 2016

Už jste někdy slyšeli o tom, že vesmír je nekonečný? Co to je nekonečný? Dovedeme si představit, že něco je velké. Hůře už mozek zvládá představu, že něco je hóóóódně velké. Třeba galaxie o rozměrech miliónů světelných let. Ale jak daleko je nekonečno, to už rozum těžko pobere.

Máte trpělivost? Máte fantazii? Zajímá vás to? Tak se pokuste přijmout jako fakt několik neobyčejných myšlenek a zjistíte, že některé nevysvětlitelné věcí to vysvětluje. A to až překvapivě logicky.

Nejdříve začneme vznikem vesmíru. Konkrétně : Co bylo před tím?

Tak především se rozloučíme s naším pojetím času. Opustíme myšlenku, že čas je něco, co plyne stále stejně nezadržitelně minutu po minutě, hodinu po hodině a dál stejně roky a tisíciletí. To je jen naše představa, která je užitečná k tomu, abychom se mohli orientovat ve svém životě. Představa, že času se podřizuje vše, včetně planet, galaxií a celého vesmíru, je mylná. Čas je totiž něco, co vzniká. Vesmír se času nepodřizuje. Vesmír ho tvoří. Jak? Základem jsou kvantové částice. To proto, že lze s nimi libovolně nakládat. Jakmile ovšem kvantové částice vytvoří hmotu, už se chovají jako hmota. Když vytvoří energii, mají všechny vlastnosti energie. Pokud se hmota pohybuje prostorem nějakou rychlostí, vzniká časový úsek, tedy čas. A samozřejmě naopak. Pokud se hmota pohybuje určitým prostorem po určitou dobu, výsledkem je rychlost. Pokud se hmota pohybuje určitou dobu určitou rychlostí, vytvoří určitý prostor. Pokud se určitým prostorem pohybuje určitý objem kvantových částic jistou rychlostí, přemění se tyto částice na hmotu.

Z toho tedy vyplynulo, mimo jiné, že čas vzniká. Pohyb hmoty prostorem ho vytváří. Jen to, jak my, naše planeta, naše sluneční soustava atd. se pohybuje vesmírem, vytváří náš čas. Když se nějakým způsobem budeme pohybovat výrazně jinou rychlostí, budeme mít i nepatrně odlišný čas.

Všechno se děje najednou. Naše narození, celý náš život i smrt se děje zároveň. Ovšem, jak se pohybujeme, vytvoří se pro nás čas. Tím se náš život rozloží do mnoha let. Když se budeme pohybovat rychleji, budeme žít déle, protože se na to vytvoří víc času. Ale v našem životě se neodehraje ani ň navíc. Všechno se prostě jen bude dít pomaleji. Pomaleji i zestárneme. Když se pak vrátíme k těm, kteří mají na zestárnutí méně času, tak ti jsou už dál a my jsme proti nim mladší. To je ovšem měřitelné až někde u rychlostí světla. Tím, že někdo rychle poběží, neomládne. I v takovém nadzvukovém letadle jsou to absolutně neměřitelné zlomky milisekund.

Příklad:

Když rozsvítíte baterku a zhasnete. Vznikne světelný bod. Všechny světelné paprsky najdete na jednom místě. Když baterce přidáte pohyb, vznikne světelná čára. Paprsky byste našli potom na nějaké přímce a to za sebou v tom pořadí, jak postupně vznikaly. Čím bude pohyb rychlejší, budou paprsky od sebe vzdálenější, ale víc jich nebude.

Když při vzniku vesmíru došlo k „velkému třesku“, byla to vlastně přeměna energie na hmotu. Ta svým pohybem začala vytvářet nejen prostor, ale i čas. Zní to divně, ale nevíme, co vznik vesmíru způsobilo, ale pokud nebyl ještě čas, těžko můžeme používat slovo „před“. To už je totiž vyjádření nějaké posloupnosti událostí v čase. Ale ten se ještě nemusel ani začít tvořit.

Jak dosáhnout hranic vesmíru? Když bychom chtěli dosáhnout hranic vesmíru, potřebovali bychom nějakou hmotu, (sebe nebo sondu) a hodně velkou rychlost a hodně času. Když bychom chtěli ubrat na čase, museli bychom přidat na rychlosti a naopak. Vrátíme se k tomu, že když máme čas a hmotu, která se v tom čase pohybuje nějakou rychlostí, vzniká prostor. A jsme u toho. Čím rychleji a nebo déle poletíme, tím více prostoru tím vytvoříme. Můžeme vytvořit vesmír, prostorově nekonečný? Nemůžeme. Když se pohybuje hmota jistou rychlostí v nějakém prostoru, vzniká čas. Tedy čas, v kterém se náš let uskutečňuje, stále narůstá a let k hranici vesmíru, které  jsou dál a dál, se děje pomaleji a pomaleji. Časem nám bude vesmír narůstat o miliardy kilometrů a každý milimetr budeme překonávat miliony let, a přesto se nám bude dále cíl vzdalovat a narůstat čas, tedy snižovat rychlost.   

Závěr z toho plyne, že čím budeme usilovněji mířit k hranicím vesmíru, tím budou pro nás dál a dál a tím víc bude pro nás vznikat jejich neexistence a prostorová a časová nekonečnost.

Protože vesmír má rozměr nejenom prostorový, ale i časový. To je důvod, proč vědcům připadá, že se vesmír prostorově rozpíná. To, když měří jen prostor. Vesmír je časoprostorový. Vesmír se nerozpíná. Když výše zmíněný pohybující se světelný bod změříme, naměříme 30 cm. Ale když odečteme pohyb, bude to jen bod. Když od naměřených vzdáleností ve vesmíru odečteme čas, zjistíme, že se nerozpíná.

Všechno se děje zároveň a odstup mezi příčinou a následkem je jen zdání. Toto zdání je způsobeno pohybem hmoty. Pohybující se hmota, v přímé závislosti na své rychlosti, události postupně rozmístí do nějakého časového úseku. Tím lze vysvětlit i množství zdánlivě „nadpřirozených“ jevů. Ale o tom třeba příště.

 

 

 

mezi nebem a zemí
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Vaše diskuse se mi líbí. Když něco nevím, nevěřím tomu, nemám důkaz - tak to neznamená, že tomu tak nebylo, není nebo nebude. Někteří ale ani tohle nechápou. Pak se s nimi ovšem nedá diskutovat. Pane Jiří děkuji za podnětné články.
Mirek Hahn
Neskutečně čtivé ! Nejsem teoretický fyzik, tak nevím jestli v tom zjednodušení není nějaký háček.... ale pevně doufám, že není. Takhle jsem si konečně udělal, alespoň v obrysech, obecnou představu o novém modelu v souvislosti s kvantovou fyzikou.
Lubomír Müller
Pane Jiří, já jsem to ani nepsal, abych odporoval. Obdivuji šíři Vašeho zájmu, erudici, vlastní názor, také jistotu, s jakou ho podáváte. Toť vše. Formuloval jsem na základě vašich úvah, o čem sám přemýšlím, aniž bych se chtěl pouštět do metafyzických či kvantových teorií. Všichni jsme na jedné "vesmírné lod", která s námi pluje ve vesmírném bezčasí, a je třeba ctít jeden druhého, jinak se s námi loď potopí do temnoty zoufalství. Což se v globálním měřítku této planety - bohužel - už trochu děje.
Jiří Libánský
Pane Müllere. Nic z mnoha toho, co jste napsal, neodporuje mým dosavadním poznatkům.
Karel Kafka
Dobrá diskuze,dobrá,více takových. K.
Lubomír Müller
Čím méně o něčem víme, tím více se snažíme o tom mluvit. O tzv. Bohu nevíme nic, ale mluvíme o něm už po celé věky. O tzv. Vesmíru nevíme vlastně taky nic, ale mluvíme o něm čím dál víc. Někdo vědecky, někdo laicky. Někdo srozumitelně, někdo zmateně. A je to tak dobře. Lidský duch je zvídavý a má rád kolektivní snažení, to znamená že k růstu potřebuje mít někoho, kdo ho poslouchá, diskutuje, pře se, dozvídá se, zapomíná zbytečné a rozvzpomíná se na důležité. A tím důležitým roste a vyvíjí se. Jirko, brilantně jste nadhodil několik témat, jejichž podstatu pochopit by stálo asi spoustu času. Ale možná pro někoho nikoliv. Nakonec - když tvrdíte, že vesmírný čas de facto neexistuje, je to vlastně jedno. Nicméně svůj vlastní a jedinečný "čas" má každý člověk, a je mu šumafuk, jestli Vesmír z hlediska kvantové fyziky čas zná nebo ne. Všechno, co víme o záhadě života uprostřed Vesmíru, jsou jen lidstvem vytvořené teorie, a jak víme, každá tzv. správná teorie bude jednou (z hlediska času, ovšem) opravenou novou, správnější teorií, a stane se tedy mylnou. Stavební prvky, z kterých je člověk tvořen, jsou stavebními prvky Vesmíru. K tomu existují důkazy. Člověk má tedy Vesmír v sobě. Někdo k tomu pochopení potřebuje vizi Boha stvořitele, někdo vizi náhody, jiný vizi kvantové superfyziky. V jednom se určitě shodneme - my jsme Vesmír, my se rozpínáme, my se spršťujeme. My přicházíme, my odcházíme. My máme vzpomínky, my máme vize budoucnosti. My máme svá tajemství. My máme lásku dávající, my máme lásku odpírající. Stejně jako Vesmír. A jednou (bohužel pro nás z hlediska Času) asi poznáme, že všechno je stejně jinak.
Jiří Libánský
V Bibli se dozvíme, že byl člověk stvořený k obrazu Božímu. Ono to svádí k představě, že se Bůh podíval do zrcadla a podle toho člověka uplácal. Ale to je naprosto mylné. Kdžntuto tezi jinak zformuluji, poznáte že smysl je jiný. „Člověk stvořený k vytvoření obrazu Božího“. Všechno je podřízeno Božím zákonům. Ale jen jako jediný myslící tvor pouze člověk je schopen vnímat, že existuje Bůh a je schopen si vytvořit v hlavě jeho obraz. Je jedno, že každý obraz je jiný. Ale má ho každý. I ten nejzarytější a nejzapřísahlejší ateista si v hlavě představí nějakého dědečka vousatého na obláčku dříve, než kategoricky prohlásí: „Můj zdravý rozum mi říká, že Bůh neexistuje“. Každý má představu. Představ o bohu jsou miliardy. Když vznikne potřeba nějakého sjednocení představ v nějaké skupině za účelem společných motliteb, tak si obraz nějakého boha namalují, vyřežou, vytesají a nebo odlijou. Ale jakou mu dají podobu je úplně jedno. Sílu má modlitba, tedy myšlenka. Existuje mnoho knih jak se modlit i pro ateisty. (např. „Jak si správně přát“, „Objednávkový servis z vesmíru“ atd.) Ale s nějakým obrazem boha v hlavě je to jednodušší. V souvislosti s kvantovou fyzikou se dostáváme k tomu, že veškeré vlastnosti kvantových částic jsou dány interakcí s jinými kvantovými částmi. A už jinde jsem vysvětloval, že na těchto vlastnostech závisí i to, jak jsou pozorovány a vnímány. (Vědci s nadsázkou říkají: Kam se nikdo nedívá, tam nic není).Tedy i Bůh interaktivně získává vlastnosti, závisející na tom, jak je vnímán. Tak jako každý kvantový pokus je jiný, v závislosti na tom, co je od něj očekáváno tak i my vstupujeme do existence Boha svými myšlenkami. Církev si s timto fenoménem, že Bůh má několik rovin, poradila tak, že ho prohlásila za trojjedinného (Otec, Syn, Duch). Kvantový rozměr Boha ale věřícím vysvětlit pochopitelně dodnes neumí (a ani vědecky nechce) a tak „věř a neptej se“.
Marcela Pivcová
Jirko, snad něco, co se týká částic, pohybu, energie... trochu chápu, ale více jevů je pro mne nepochopitelných. Ráda bych se ještě k nějakému poznání dostala, avšak - může se mi to vůbec podařit?
Jiří Libánský
To je Zuzano zase něco jiného. To je to, že časový okamžik, kdy spolu mluvíte je tentýž všude. Jen v Austrálii ho pojmenovali "půl třetí odpoledne" a v Praze "sedm ráno". Ale čas je stejný všude na planetě. Jestli někdo žije na východě, nebo na západě, tak neumře o půl dne dříve a nebo o půl dne později. Jen umře ve dne a nebo v noci, ale okamžik je to týž. Přitom v úmrtním listu bude jako čas úmrtí jiný údaj. Naše pojetí času je sice nelogické, ale musíme to tak mít, jinak bychom se v něm nevyznali.
Zuzana Pivcová
Za sebe to chápu tak, že, jako je mi dáno vidět jen nepatrný kousek existujícího prostoru, mohu obhlédnout jen nepatrný kousek existujícího času. Že se to a to děje zároveň a ne jen v posloupnosti, jak se nám to jeví, mě vlastně poprvé napadlo před lety, když jsem z Austrálie volala své sestře do Prahy. V Adelaide bylo 14,30, já už jsem měla za sebou přípravu na vystoupení na soudním přelíčení s válečným zločincem, a Marcela vstávala a chystala se do školy, protože u ní bylo 7 ráno. Přitom jsme spolu mluvily. Tak mě napadlo, že vlastně to i to je zároveň.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.