Zvoníš mi v hlavě
jako telefon,
který už nejde zrušit,
vábíš mě dravě
jako saxofon,
snad víc, než můžeš tušit.
Ženeš mě časem
jako vánice,
až docházejí síly,
brzdíš mě hlasem
jako hranice,
to jsme si domluvili?
Bereš mi spaní,
vrásek přibývá
s jistotou každodenní,
herci se klaní,
potlesk doznívá,
je konec představení.
Žiješ mé žití
dlouze, nakrátko,
s oblaky nebem pluješ,
v duši mi svítí
zpětné zrcátko,
které mi nastavuješ.