Jednou, když na modravém parketu oblohy tancovaly mraky svůj letní kvapík a dovádivé sluníčko si koulelo svůj žhavý čardáš, já s přítelem jsme za Berounem nasedli do nafukovacího kajaku a vlídnou proudnicí řeky Berounky se po větru nechali unášet až k jezu v Zadní Třebáni.
Nebylo nutno pádlovat. Jelo to samo.
Pluli jsme hlubokým zalesněným kaňonem. V některých úsecích se rozbujelé stromy vytratily a břeh řeky vymezovaly vápencové skály, torza někdejších povrchových dolů. Tu a tam se rozestoupily letité olše s košatými vrbami, odkud vylétaly volavky, a daly nám nahlédnout do divokých lučin. Řeku z obou stran lemovala cyklostezka jako stuha na kolové sukni.
Ticho „volejnaté“ hladiny řeky nás uspávalo.
Abychom docela neusnuli, dali jsme si přestávku v restauraci U Berounky. Na nedalekém pilíři Srbecké lávky (most) jsme si „odlovili“ kešku a za odměnu se rozhodli pohoupat na obří houpačce, zavěšené na ocelových lanech pod lávkou, jejímž sedátkem byla dřevěná paleta (už bez původního opěradla). Když jsem se na houpačku vyškrábala, zmocnila se mě milá dětská euforie se vzpomínkou na oblíbenou knížku s říkadly Františka Hrubína. Neohrabaně jsem se houpala a v duchu si recitovala: „Naše Kačka ta je skoupá, nejraděj se sama houpá, houpy houpy kluku hloupý, ať ti táta také koupí, houpy houpy houpačku, tahle je jen pro Kačku.“ Opatrně jsem z houpačky slezla bez pádu do vody do kajaku, aby mne mohl přítel vystřídat a užít si netradiční dětskou radovánku. Ten však dělal blbinky a nakonec se rozplácl do řeky. Mohli jsme se popukat smíchy i s diváky na mostě.
Najednou byl podvečer na dosah. Bylo na čase ukončit blbnutí. Do kajaku se mi namísto přítele vrátil vodník, který však mistrně dopádloval zbývajících pár kilometrů k jezu.