V roce 1988, v době, kdy cestování z Československa na „Západ“ bylo již trochu snadnější, jsme se se ženou a dcerou rozhodli zajet na pár dní do Rakouska ke známému, což nám umožnily peníze zaslané z ciziny do banky ve Vyškově. Dceři bylo tenkrát deset let - tak aby měla také nějaký řádný prázdninový zážitek ze světa za železnou oponou.
To jsme ještě netušili, že ten její největší zážitek, bohužel negativní, bude právě ta železná opona, ostnaté dráty na státních hranicích s Rakouskem. Jejich význam nemohla dost dobře pochopit a okomentovala to slovy, že ostnatými dráty bývají obehnány věznice nebo koncentrační tábory, o kterých se učili ve škole. Logicky se též zeptala, proč za nimi žijeme, když jsme nic neprovedli. A to byla námi rodiči předem připravována na možné nepříjemné zážitky na hranicích.
O tomto jejím zážitku jsem se dověděl až dodatečně od ženy, neboť jsme cestovali odděleně, manželka s dcerou přes Břeclav do Vídně, já to vzal o pár dní dříve oklikou přes NSR s tím, že se pak ve Vídni setkáme. Cestoval jsem vlakem do Norimberku přes hraniční přechod v Chebu. Noční rychlík byl poměrně dost obsazený. Před celní a pasovou kontrolou museli všichni cestující zasednout na volná místa, aby chodbičky byly volně průchozí, takže se plně obsadila místa i ve voze 1. třídy, včetně mého oddílu, který byl do té doby poloprázdný.
Po různých negativních zkušenostech jsem měl z kontroly na hranicích jako vždy obavy. Mnoho věcí jsem s sebou sice neměl, ale navíc jsem vezl nějaké valuty. Jako zavazadlo jen poměrně malou tašku, v ní pár osobních věcí, doklady – včetně potvrzení o odevzdání vojenské knížky, aniž bych do té doby tušil, jak je to důležitý dokument při cestě do kapitalistické ciziny. Brzy mi byla dána příležitost se o tom přesvědčit. Stomarkovku jsem doma namotal do kazety kinofilmu a tu měl vloženou ve fotoaparátu. Jiný úkryt mě nenapadl, tak jsem to risknul. Celník mi prohledal celou tašku velmi důkladně, složku s doklady ještě důkladněji. O fotoaparát se nezajímal. Naštěstí, neboť bylo jasné, že by byl schopen i ten rozebrat.
Poté přišla pasová kontrola. A teď se dostal na řadu kromě cestovního pasu onen již zmiňovaný dokument - potvrzení o odevzdání vojenské knížky. Já jej u sebe měl, ale hůře na tom byl jeden spolucestující na protějším sedadle, který cestoval do nepřátelského kapitalistického světa s manželkou. Nemohl ono, ze strany socialistického státu převelice důležité, potvrzení totiž nalézt. Prohledával co se dalo, svoje věci, manželčinu kabelku, společné zavazadlo, leč bezvýsledně. Při tomto počínání mu pasový úředník sdělil, že si musí vystoupit z vlaku, neboť bez toho dokumentu nemůže vycestovat. Oba mu jeden přes druhého tvrdili, že ho doma určitě měli, kde s největší pravděpodobností zůstalo zapomenuto, že je možné si ověřit skutečnost, že vojenskou knížku v zaměstnání opravdu řádně odevzdal. Nic to však nepomohlo. Úředník trval na svém, pán si musí v Chebu z vlaku vystoupit.
Tito dva nešťastníci se spolu začali hádat, obviňovali jeden druhého, kdo to vlastně zavinil, v dané situaci jim to však nebylo nic platné. Příkaz byl jasný, vystoupit z vlaku. Paní pochopitelně vystoupila s manželem, sama odmítla cestovat, i když ji manžel přesvědčoval, že by se pro potvrzení vrátil a dodatečně za ní přijel. Ještě z okna vozu bylo patrné, jak se na nástupišti dohadují. Nám ostatním jich bylo líto, neboť vážili cestu až z Ostravy a nakonec zbytečně. Celní a pasová kontrola trvala velmi dlouho, až konečně byli všichni důkladně prověřeni. Také vlak ze všech možných i nemožných stran, stropy na chodbičkách rozmontovány a zpětně uvedeny do původního stavu, neboť prostory v nich zely prázdnotou, prostory za sedadly a pod sedadly prozkoumány se stejným výsledkem. Vlak se teprve potom dal pomalu do pohybu.
Po odjezdu jedna z dalších spolucestujících, která se vracela domů do Německa z návštěvy příbuzných, jen nevěřícně kroutila hlavou.