Když jsem se procházela začátkem června v podvečer po poloprázdné pláži a zapadající slunce růžově polaskalo hladinu moře, najednou se mi zjevila bohyně Artemis. Dováděla s Apollónem a její půvabné nožky se dotýkaly namodralých oblázků pláže Maratias. Jak jsem bohům záviděla, že nestárnou. Protože moje unavené nohy čekal ještě výstup olivovými háji k našemu pronajatému domu. Útěchou mi byla zastávka v nedaleké taverně. Po posezení při skleničce vína se šlo do prudkého kopce hned lehčeji. Cestou na nás dotíraly vůně mnoha druhů koření i květin. Nadarmo se Zakynthos nenazývá ostrovem vůní.
Žádné starosti, žádný spěch. Jediným problémem, jak i prý později vyprávěl svým kolegům můj zeť, který mimochodem celou akci financoval, bylo ráno rozhodnutí, na jakou pláž se ten den vydáme.
Začali jsme omlazováním. Aspoň to dcera slibovala, když mě lákala na smradlavou pláž Xigia. Vlastně jsou to takové přírodní sirné lázně. Přestože voda tam byla dost studená, poctivě jsem se do ní v pravidelných intervalech ponořovala i s obličejem doufajíc, že omládnu. Mé starosti, že neprojdu pasovou kontrolou, byly plané. I když jsem vydržela neosprchovaná půlhodinovou divokou cestu autem z pláže domů, aby koupel správně působila. Večer potom byla opravdu moje pokožka krásně napjatá. Noc ale všechno pokazila. Ráno se na mě ze zrcadla opět přátelsky zubily vrásky.
Vyhrabala jsem se na snídani dost otrávená. Ale překrásný výhled z terasy na Marathonissi (Želví ostrov) mi nastartoval dobrou náladu. Zrovna náš přítel Spiros, správce objektů, popisoval slušnou angličtinou cestu na další zajímavou pláž Gerakas. Tam se člověk může pohybovat jen těsně u moře, které je mělké a teplounké. Jinak celý prostor patří želvám – Caretta Caretta. Vylézají v noci, aby zahrabaly vajíčka do teplého písku.
Želvy je možné taky spatřit přímo v moři. Když se vynořují, aby se nadechly. Všichni, včetně mé vnučky, z vypůjčené lodě, karety zahlédli. Já ne. Než jsem k nim nasměrovala zrak, zmizely. Ještěže jsem vyfotila Modré jeskyně a užila si božskou koupel v tyrkysové vodě pod skalnatým jeskynním stropem.
Ráda bych toho o ostrově Zakynthos napsala mnohem víc – o jeho stejnojmenném pohodovém hlavním městě, o přístavu, o kostelu sv. Dionýsa- patrona ostrova, o nádherné vyhlídce u majáku Keri při západu slunce, o vynikajících řeckých pochoutkách, o typických tavernách, tajemných olivových hájích, o opuštěném domku, na který jsme čistě náhodou během jedné procházky narazili i o nepopsatelné vůni čerstvě utržených citrónů. O místních lidech, jako byl fantastický Spiros, který se stará v létě obětavě o turisty a ve zbytku roku o sklizeň oliv.
Krásný a tajemný ostrov opředený bájemi, o němž psal i Homér. My se o jeho mystické síle přesvědčili večer před odjezdem. Seděli jsme na terase, mlsali sýr a olivy. Loučili se s tímhle krásným místem. Nalité sklenky s vínem tiše poslouchaly rozhovor. Stály na stolku dost daleko od nás. Aniž bychom se nějaké dotkli, najednou se před našimi zraky jedna přímo rozprskla. Zírali jsme na to s otevřenou pusou. Snad někdo něco špatného řekl, nebo chemická reakce při oteplování vína?
Kdepak, já vím o tom své. To bohyně Artemis při svých rozverných hrátkách namířila svůj neviditelný šíp na sklenku, aby dokázala, že bohové jsou pořád na tomhle tajuplném ostrově mezi námi.
Čtenářský příspěvek byl vybrán z redakčního archivu.