Před 3 dny stala se mi zvláštní věc. Nemůžu ji dostat z hlavy. Vyrazili jsme si na pár dní do Harrachova za příbuznými, oslavit jedny narozeniny a zajezdit si na kole v poněkud kopcovitějším terénu, než jsme my Hradečáci zvyklí.
Ubytovali jsme se, a protože dle předpovědi počasí měl zhruba do 2 hodin přijít déšť, hned jsme vyrazili na krátkou, cca 3 km dlouhou vyjížďku k Mumlavským vodopádům. Vysupěli jsme na místo (slušný kopec- inu hory), sesedli a kochali se přírodou, vodopádem, odskočili si do lesa hledat houby. A tak se stalo, že nás ten déšť nakonec přece jen zaskočil. Schovali jsme se pod slunečníky malého bufetu zvaného U lišáka, přímo u Mumlavských vodopádů, a čekali, až déšť ustane nebo alespoň zmírní.
Déšť houstl a na silnici, u níž bufet stál, začalo být docela živo - turisté, jež déšt zastihl ve vyšších polohách , teď houfně rychlým krokem prchali dolů do Harrachova, do sucha a bezpečí svých dočasných domovů.
Míjel nás poslední pár turistů, prohodili jsme s nimi pár vět a popřáli jim šťastný návrat. Jen co odkráčeli pár metrů směrem dolů, zaslechli jsme volání: "Není tohle vaše helma?" Podívali jsme se po sobě, pak vedle sebe na lavice a já hned věděla, že jde o mou helmu- asi třikrát jsme totiž měnili stůl, než jsme našli ten pravý, kam nepršelo. A u toho prvního jsem tu svou helmu nechala ležet.
Vyskočila jsem, rozeběhla se k němu a se slovy "Děkuji moc, Vy jste můj anděl!" jsem helmu od něj chtěla převzít. Zadíval se na mne a pak, stále s úsměvem, řekl něco naprosto nečekaného: "Dobře si prohlédněte mou tvář a zapamatujte si ji - možná jsem vám právě zachránil život!"
"Vaši tvář si budu pamatovat do konce věků", odpověděla jsme a myslela tím, jakou mám kliku, že jsem narazila na poctivého člověka a nepřišla tak o helmu za 2.000 korun-
O 15 minut později, o 200 metrů níže, stále za deště a špatné viditelnosti, po prudkém sjezdu končícím v tunelu plném štěrku, na kterým mi zadní kolo podjelo jak na ledu, jsem se rozsekala ve velkým stylu. A nelžu vám, když jsem v konečné fázi pádu třískla hlavou o vozovku, prolítlo mi hlavou jediné: "Nemít teď tu helmu, tak to už asi nerozchodím!"
Tak co myslíte, jsou andělé nebo nejsou? Nebo to byla jen náhodná souhra okolností, kouzlo nechtěného?
P.S. Hlavu jsem zachránila, ale levobok mám jednu obrovskou podlitinu, o odřeninách ani nemluvě, ale kostra naštěstí vyvázla bez úhony (potvrzeno rentgenem).
P.P.S. Já vám sem tu podlitinu nakonec dám, i doktor žasnul nad její velikostí.
