Já jsem se sice nesrazila s blbcem, ale narazila jsem na člověka s velmi ostrými lokty, až nezdravě sebevědomého a arogantního, deroucího se za mocí a penězi doslova přes mrtvoly.
Dnes patří mezi těch pár „mimořádných“, kteří stihnou během jedné pracovní doby pracovat na pěti pozicích a i svým rodinným příslušníkům a dobrým přátelům dokážou zajišťovat dobrá místečka. Asi si myslel, že jedním takovým výhodným pracovním místem je i to moje.
Já sama jsem nikdy žádným „dravcem“ nebyla a celý život jsem měla na lidi celkem štěstí. Vždycky jsem se ke každému chovala slušně, nevyvolávala jsem žádné konflikty a zrovna tak okolí reagovalo na mě. Proto mě moc mrzí, že jsem v závěru své pracovní kariéry narazila právě na tohoto člověka.
Těšila jsem se do důchodu, protože můj manžel, který je o dvanáct let starší, už v důchodu byl, a také proto, že jsem se zdravotně necítila nejlépe. Plánovali jsme si, že se budeme věnovat hlavně cestování, které nás oba baví a které bylo doposud limitováno počtem dnů mé řádné dovolené. Konečně měl tedy nastat čas naprosté svobody a volnosti.
Vzhledem k obsáhlému referátu, kde jsem pracovala, jsem poctivě již několik měsíců předem sepisovala veškeré své povinnosti, postupy a termíny, abych své nástupkyni mohla všechno předat v pořádku. Čekala trpělivě na moje místo už skoro tři roky, takže když jí náš společný nadřízený sdělil, že odejdu v přesném termínu do důchodu, doslova poskakovala radostí.
Druhého dne za mnou přišel vedoucí do mé kanceláře a nabídl mi brigádu. „Mladá“ prý ještě dodělává školu, takže bych po skončení pracovního poměru mohla ještě pracovat na půl úvazku brigádně a slečně Ivě „trošku“ pomáhat. Vzhledem k tomu, že se jednalo o rok 2010, odkdy je povoleno pracovat a souběžně pobírat starobní důchod, oznámila jsem nadřízenému, že za této situace jsem ochotná pracovat na plný úvazek do konce června. Ať si Ivuška v klidu dochodí školu a já to ještě ty čtyři měsíce vydržím. Bylo mi jasné, že bych stejně veškerou práci dělala sama a proč bych ji měla dělat na poloviční úvazek za polovinu peněz, když byla možnost čtyři měsíce pracovat za dosavadní plat a k tomu navíc pobírat důchod? Manžel to ještě čtyři měsíce vydrží a já získám nějakou korunku navíc.
Co následovalo, to si vůbec nedovedete představit! Tak šílenou reakci, kterou tato má nevinná odpověď způsobila, jsem nečekala. Nadávky, vyhrůžky, co se mnou udělá a neudělá, řev a tanec kolem mě nebraly konce. Nevím, jak dlouho zuřil, a asi se vší silou ovládal, aby mě tam nezmlátil do bezvědomí, ke kterému jsem však i bez fyzických ran neměla daleko.
Jak jsem se ten den dostala domů, vůbec nevím, a na další tři dny jsem si nahlásila dovolenou, abych se ze zažitého šoku vůbec vzpamatovala. Pak jsem se ohlásila na personálním oddělení, kam jsem se dostavila s manželem, abychom si s paní náměstkyní vyjasnili situaci.
Jak se ukázalo, byla informovaná a ihned mi s úsměvem na rtech začala vysvětlovat, že se pan inženýr spletl, že nevěděl..., že se špatně vyjádřil atd. Samozřejmě, pokud se rozhodnu pracovat dál a pobírat důchod, tak se nic neděje a bude to tak. Dokonce pana inženýra zavolala, aby se mi omluvil, že mě špatně „informoval“.
Bylo mi špatně, sotva jsem ho uviděla, a o jeho omluvu jsem ani nestála. Ostatně, bylo vidět, jaké problémy mu vyslovení těch dvou slov „Promiňte, omlouvám se“, dělá.
Bohužel, i takoví lidé mezi námi žijí.
Stalo se vám v práci něco podobného? Anebo jste měli na své kolegy a nadřízené štěstí? Napište svůj příběh na portál i60.
