Za okny nové ráno,
v posteli se sám sebe ptám,
co dnes bude mi dáno.
Vstávám, zmaten, hledám věci, které jsem si po bytě odložil,
nic není na svém místě, někdo mi je jinam položil.
Ptám se Helenky, co k snídani mi dáš, odpověď jasná…
To, co si sám sobě uděláš.
Takže opět hladov opouštím společný rov,
jdoucí na zastávku MHD za roh.
Vítá mně dav cestujících hlaholem,
brchláním, kýcháním, a dokonce i nudlí pod nosem.
V metru se horkem potím ve svetru,
venku zpocen, klepu se ve větru.
Jdu městem pomalu, den ubíhá,
sleduji, jak kolem mě dav zmateně pobíhá.
Kolony aut, plné chodníky lidí, klauni i žebráci,
Čechů málo, samý cizák, hlavně Rusáci.
V krámech suvenýry, originál české výrobky,
Ruská beranice, matrjošky, až z toho mám bobky.
Restaurace vábí k zastavení, příjemnému sezení,
Vše marné.
Bohužel, v peněžence žádné peníze k nalezení.
Tak se jen tak projdu, znaven domu dojdu.
Večer zapínám televizi, bude pohoda a klid,
Za okny nechávám shon, a uspěchaný lid.
Jaký omyl. V televizi samá vražda, střelba, násilí,
to mě na noc jistě ke spánku posílí.
Jukám na Nemocnici v růžové zahradě,
mlsám u toho, čokoláda mi teče po bradě.
No, co více si přát… Ještě že máme naše I60.
Tam se děje vždy něco nového,
je vždy o čem psát.
Ale ne teď, končím, jdu spát.